|
David A. Johnston
David Alexander Johnston (18. prosince 1949 – 18. května 1980) byl americký vulkanolog Americké geologické služby (USGS). Zemřel ve státě Washington při erupci vulkánu Mount St. Helens v roce 1980. ŽivotDavid Johnston se narodil Thomasovi a Alici Johnstonovým dne 18. prosince 1949 v chicagské nemocnici University of Chicago Hospital. Původně žili ve městě Hometown v Illinois, ale krátce po jeho narození se přestěhovali do Oak Lawn. Tam, společně se svojí sestrou, strávil své dětství až do dospělosti. Jeho otec pracoval jako inženýr a matka jako redaktorka novin. David pro její noviny často fotografoval a rovněž přispíval články do školních novin. Po absolvování střední školy Harolda L. Richardse v Oak Lawn, navštěvoval Univerzitu Illinois v Urbana Champaign. Původně plánoval studovat žurnalistiku, ale hned ho zaujala úvodní hodina geologie a změnil obor. Jeho první geologický projekt bylo studium prekambrijských hornin v severním Michiganu. Zkoumal zde pozůstatky dávného vulkánu: metamorfované čediče, gabrovou ložní žílu a také dioritické a gabrové intruze. Tato zkušenost v něm probudila vášeň pro sopky. V roce 1971, po tvrdém studování, promoval s vyznamenáním. Během následujícího léta pracoval s vulkanologem Petem Lipmanem na studii dvou vyhaslých kalder ve vulkanickém poli San Juan v Coloradu. Davidovi posloužila jako inspirace pro první část jeho absolventské práce na Washingtonské univerzitě v Seattlu, ve které se zaměřil na oligocenní sopečný komplex v západní části San Juan. Rekonstrukce eruptivní historie vyhaslých sopek ho připravila na studium těch aktivních. Jeho první zkušenost nastala v roce 1975, při geofyzikálním průzkumu stratovulkánu Augustine na Aljašce. Když o rok později nastala její erupce, okamžitě se k ní vydal. Dřívější práci o sopce Cimmaron si ponechal do diplomové práce a naopak tu o Augustine privilegoval pro svou disertační práci. Promoval v roce 1978 a získal titul Ph.D. Ve své práci prokázal, že:
Ostrov sopky Augustine byl také místem, kde se David Johnston poprvé dostal do nebezpečné situace, když na něm během její erupce uvíznul. Kvůli špatným povětrnostním podmínkám nemohl být evakuován. KariéraJohnston v průběhu letních měsíců v rocích 1978 a 1979 vedl studie o vrstvách sopečného popela, navrstveného roku 1912 při erupci Novarupty – nejsilnějšího sopečného výbuchu za posledních 200 let. Zjistil, že plynná složka je mimořádně důležitá pro výslednou sílu erupce. David díky tomu nabyl mnoho zkušeností, potřebných k analýze inkluzí ve fenokrystalech, uložených ve ztuhlé lávě. Ty poskytují informace o plynech, přítomných během minulých erupcí. Jeho práce na Novaruptě a jejím okolí mu vydláždila cestu ke kariéře, přičemž jeho pilnost zapůsobila na jeho kolegy. Na konci roku 1978 se Johnston připojil k Americké geologické službě (USGS). Pracoval v kalifornské pobočce v Menlo Park, nicméně jeho práce na sopkách ho zavedla do celého regionu severozápadního Pacifiku. Sledoval množství vulkanických emisí, jak v Kaskádovém pohoří, tak i na Aleutských ostrovech. Tam pomohl posílit teorii, že erupce lze do určité míry předvídat změnami ve složení sopečných plynů. Každé léto navštěvoval vulkán Augustine a také hodnotil potenciál geotermální energie na Azorách či Portugalska. V posledním roce svého života se začal zajímat o zdravotní, zemědělské a environmentální účinky vulkanických i antropogenních emisí do atmosféry. Když se 15. března pod sopkou St. Helens objevil zemětřesný roj, nacházel se David zrovna v nedalekém Seattlu, na Washingtonské univerzitě. Zaujat možným příchodem erupce, kontaktoval tamějšího profesora geologie, Stephena Malonea. Když Johnston tehdy pracoval v coloradském vulkanickém poli San Juan, Malonea byl jeho mentorem. Profesor ho okamžitě přijal a z Davida se stal hlavní vedoucí týmu USGS, jenž měl na starosti monitorování emisí sopečných plynů ze sopky. Erupce sopky Mount St. HelensOd 15. března 1980 začalo docházet k seismické činnosti pod stratovulkánem Mount St. Helens, který byl nečinný již 123 let. O 9 dní později se už vulkanologové z USGS domnívali, že toto chování je známkou blížící se sopečné erupce. Hned od druhého dne, 25. března, se aktivita otřesů drasticky zvýšila. O dva dny později došlo k první freatické erupci a sopečný popel vystoupal do výšky 2,1 km.[1] .jpg) Odborníci 17. dubna s překvapením zjistili, že na severním úbočí sopky vznikla obří vyboulenina. Stoupající magma se totiž odklonilo a hromadilo se pod svahem, což se projevilo jeho povrchovou deformací. Odborně se tento útvar nazývá kryptodóm. Johnston a další vulkanologové, pracující pro pobočku USGS ve Vancouveru, se proto připravili na pozorování hrozící erupce. Geolog Don Swanson a další umístili reflektory na vybouleninu a kolem ní. Založila se pozorovací stanoviště Coldwater I a Coldwater II (druhé stanoviště leželo jen 10 km severně od hory), aby se pomocí laseru mohla měřit rychlost jejího růstu. K údivu vulkanologů se kryptodóm zvětšoval o 1,5 až 1,8 metru každý den. Těsně před erupcí dosahovalo vydutí severního svahu již 150 m. Navečer 17. května měl Harryho Glickena vystřídat na Coldwateru II geolog Don Swanson. Ten však nemohl a proto požádal Johnstona, jestli by si za něj vzal jeho noční hlídku. David souhlasil. Když Glicken na konci své směny v 19:00 opouštěl stanoviště, stačil ještě pořídit slavnou fotografii Johnstona, jak sedí u přívěsu a usmívá se. Při jeho nočním monitoringu nevykazovala sopka žádné změny svého stavu. Stejná situace panovala i druhý den v 07:00 ráno, když Johnston posílá do Vancouveru pravidelné hlášení rádiem. V 08:32 místního času však dochází přímo pod severním svahem Mount St. Helens k zemětřesení o síle 5,1 Mw. Zhruba po 7 až 20 sekundách kolabuje celé severní úbočí sopky v podobě gigantického sesuvu. Následně plynem nasycené magma při své expanzi prorazilo na povrch v podobě silné laterální (bočně směřované) erupce. Vznikl masivní a žhavý pyroklastický proud o teplotě 360 °C, který se vějířovitě šířil severním směrem, přímo na Davida. Zpočátku se pohyboval rychlostí 350 km/h, ale brzy zrychlil až na 1 080 km/h, přičemž na krátko mohl překonat dokonce i rychlost zvuku. Vulkanolog ještě stačil radiem poslat zprávu: „Vancouvere! Vancouvere! Už je to tady!“. Po několika desítkách vteřin se žhavé mračno přižene ke stanovišti Coldwater II a Johnston umírá. Pyroklastický proud během několika minut zničil území o rozloze 600 km² a přibližně 30 kilometrů od sopky se jeho postup zastavil.[2] Do oblasti byli okamžitě vysláni záchranáři. Když pilot helikoptéry přilétl ke Coldwateru II, po němž zbyla jen popelem pokrytá holá skála s přeraženými a spálenými kmeny stromů, nenašel žádné známky přívěsu. Navzdory důslednému pátrání nebylo tělo Davida Johnstona nikdy nalezeno. K uctění jeho památky byl hřeben Coldwater posléze přejmenován na Johnstonův hřeben. V roce 1993 se nedaleko stanoviště otevřel památník pro 57 obětí erupce a také observatoř. Téhož roku, při prodloužení státní silnice Route 504 k těmto stavbám, objevili dělníci zbytky Johnstonova přívěsu. Galerie
ReferenceV tomto článku byly použity překlady textů z článků David A. Johnston na anglické Wikipedii a 1980 eruption of Mount St. Helens na anglické Wikipedii. Externí odkazy
|
||||||||||||||||||||||
_2_(cropped).jpg)
_cropped.jpg)
