Dubnium doposud nebylo izolováno v dostatečně velkém množství, aby bylo možno určit všechny jeho fyzikální konstanty. Při své poloze v periodické tabulce prvků by svými vlastnostmi mělo připomínat tantal.
Historie
První příprava prvku s atomovým číslem 105 byla ohlášena roku 1967 v laboratořích Ústavu jaderného výzkumu v Dubně v bývalém Sovětském svazu pomocí urychlovače částic. Byl přitom bombardován terč z americia243Am urychlenými ionty neonu. Byl ohlášen vznik dvou izotopů nového prvku s atomovým číslem 105 a relativní atomovou hmotností 260 a 261,
243 95Am + 22 10Ne → 260 105Db + 5 1 0n,
243 95Am + 22 10Ne → 261 105Db + 4 1 0n.
Vědci kalifornské university v Berkeley v roce 1970 za pomoci lineárního urychlovače částic bombardováním terče z izotopů kalifornia249Cf jádry dusíku15N získali nový prvek s atomovým číslem 105 a relativní atomovou hmotností 260,[2][3]
249 98Cf + 15 7N → 260 105Db + 4 1 0n.
V Sovětském prostoru byl nový prvek pojmenován nielsbohrium (s chemickou značkou Ns) na počest dánského fyzika Nielse Bohra. V Americkém prostoru byl naopak pojmenován hahnium (s chemickou značkou Ha) na počest německého jaderného fyzika Otto Hahna. Zasedání IUPAC v roce 1997 nakonec definitivně rozhodlo o pojmenování prvku dubnium (s chemickou značkou Db) po místě svého prvního vzniku (tj. po městě Dubna).
Izotopy
Související informace naleznete také v článku Izotopy dubnia.
Dnes je známo celkem 16 izotopů dubnia, nejstabilnější izotop268Db má poločas přeměny 32 hodin.
Izotop
Rok objevu
Reakce
Poločas přeměny
255Db
1,6 s
256Db
1983? , 2000
209Bi(50Ti,3n)
1,6 s
257Db
2,3 s
257Dbg
1985
209Bi(50Ti,2n)
1,50 s
257Dbm
2000
209Bi(50Ti,2n)
0,67 s
258Db
1976? , 1981
209Bi(50Ti,n)
4,2 s
259Db
2001
241Am(22Ne,4n)
0,51 s
260Db
1970
249Cf(15N,4n)
1,52 s
261Db
1968
249Bk(16O,4n)
1,8 s
262Db
1971
249Bk(18O,5n)
35 s
263Db
1971 (?), 1990
249Bk(18O,4n)
27 s
264Db
?
265Db
?
266Db
2006
237Np(48Ca,3n)
?
267Db
2003
243Am(48CaCa,4n)
73 min
268Db
2003
243Am(48Ca,3n)
32 h
269Db
?
270Db
1,0 h
Odkazy
Reference
↑ abcdHAIRE, Richard G., 2006. The Chemistry of the Actinide and Transactinide Elements. Redakce Morss. 3rd. vyd. Dordrecht, The Netherlands: Springer Science+Business Media. ISBN1-4020-3555-1. Kapitola Transactinides and the future elements.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BARBER, Robert C.; GREENWOOD, N. N.; HRYNKIEWICZ, A. Z. Discovery of the transfermium elements. Part II: Introduction to discovery profiles. Part III: Discovery profiles of the transfermium elements (Note: For Part I see Pure Appl. Chem., Vol. 63, No. 6, pp. 879-886, 1991). Pure and Applied Chemistry. 1993-01-01, roč. 65, čís. 8, s. 1757–1814. Str. 1786. Dostupné online [cit. 2024-11-30]. ISSN1365-3075. doi:10.1351/pac199365081757. (anglicky)
Literatura
N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN80-85427-38-9