|
František Michl (malíř)
František Michl, psán též Michel, (20. listopadu 1901, Domažlice[1] – 4. června 1977, tamtéž) byl český malíř-krajinář, designér a grafik.[2] ŽivotNarodil se v domě č. 44 na náměstí v Domažlicích, v rodině kartáčnického mistra Františka Michela a jeho manželky Terezie, rozené Pešinové.[1] Byl žákem Otakara Nejedlého na Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1925–1928. Původně studoval na přání rodičů Obchodní akademii v Plzni, ale obdržení peněžité odměny za vítězný návrh emblému plzeňské Škodovky "Okřídlený šíp" mu umožnilo vybudovat si v Domažlicích malířský ateliér, vystudovat AVU v Praze a cestovat. Mezi lety 1922-1935 podnikl řadu studijních cest, zejména na Helgoland a po Německu, do Dalmácie, Řecka, Itálie, severní Afriky, na Korsiku, do Drážďan, Francie (zejména do Paříže a Bretaně), Holandska, do Alp, Štýrska či Bulharska.[2]  Roku 1927 se stal členem Svazu západočeských výtvarných umělců v Plzni a účastnil se též řady výstav Jednoty umělců výtvarných v Praze.[3] Cena České akademie věd a umění mu byla udělena celkem třikrát.[4] Michl byl spolu s Dr. Kalandrou, spisovatelem J. Vrbou a redaktorem Prachem organizátorem slavné pouti ke sv. Vavřinci 13. srpna 1939, které se zúčastnilo přes sto tisíc lidí[5] a stala se tak největší protifašistickou demonstrací co do počtu lidí v období druhé světové války. To bylo též jednou z příčin jeho zatčení a věznění na Pankráci, v koncentračních táborech Terezín a Flossenbürg v letech 1940–41 a 1943–45.[6] Po osvobození a návratu z koncentračního tábora byl Michl jmenován kulturním patronem okresu Domažlice a navržen jako profesor na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Praze, nabídku však nepřijal. Byl členem Svazu výtvarných umělců, Sdružení západočeských výtvarných umělců v Plzni a předsedou Sdružení pošumavských výtvarných umělců v Klatovech.[7] V roce 1958 reprezentují tři jeho obrazy československé výtvarné umění na Světové výstavě v Bruselu. Po válce též zakoupil letní ateliér v Kolinci u Sušice, kde maloval, pobýval s rodinou i přáteli. V roce 1961 byl odsouzen na jeden rok za podvracení republiky, uvězněn na Borech v Plzni. V roce 1967 otevřelo uvolnění politické situace Michlovi opět otevřelo cestu do výstavních síní v Československu i zahraničí. V březnu 1968 vystavoval v Montrealu, v listopadu 1968 si newyorská galerie Rullos zakoupila 165 pláten. Připravovala se dokonce výstava v londýnské National Gallery, veškeré jednání však skončilo po okupaci v srpnu 1968.[8] V době normalizace opět nesměl veřejně vystavovat, s výjimkou asi tří výstav, pořádaných jeho karlovarskými přáteli, kamuflovaných jako "úspěchy budování socialismu" pod patronací podniků ČSAD. Roku 1972 byl Michl poprvé stižen mozkovou mrtvicí, ale i s levou ochrnutou polovinou těla pokračoval v malování. Teprve po šesté mrtvici byl trvale upoután na lůžko až do své smrti 4. června 1977.[8] Pohřben byl na Městském hřbitově v Domažlicích. V roce 1991 byl František Michl v plné šíři občansky rehabilitován, uznány byly i jeho zásluhy v protifašistickém a protikomunistickém odboji. DíloKromě krajinomalby pěstoval Michl též drobnou grafiku, ilustraci a emblematiku. Světoznámý emblém "Okřídlený šíp" plzeňské značky Škoda vytvořil již před svým studiem na AVU v Praze v roce 1923.[8] Koncem dvacátých a v průběhu třicátých let vytvořil řadu dřevorytů, ve kterých čerpá z kontrastu černé a bílé, geometrických linií, modernistické symboliky a snaží se "oprostit od všeho malířského". Z jeho ateliéru pochází řada spolkových designů (např. Sněhaři Domažlice či Autoklub Podčerchov), ex libris, drobné grafiky a knižních ilustrací (Bezruč, Klášterský, Rosůlek, Matas, Nesnídalová, Bouzek, Berndorf, Krýsa, Jehl, Medek, Machar, Biskup ad.). Podle korespondence s Bořivojem Žufanem se v meziválečném období podílel i na realizaci kulis Osvobozeného divadla. V roce 1931 spolupracoval na filmu „Psohlavci“ režiséra Svatopluka Innemanna, ke kterému vybíral exteriéry a realizoval filmový plakát. Kniha Chodské vesnice z roku 1939, vytvořená spolu s historikem Františkem Roubíkem, se stala aktem tichého vzdoru vůči zabrání Sudet v roce 1938.[9] Jeho olejomalby se nacházejí ve sbírkách Západočeské galerie v Plzni, Městského muzea v Bratislavě, Horácké galerie v Novém Městě na Moravě, Muzea v Klatovech, Muzea v Domažlicích a jinde.[2] Přátelé a kolegovéFrantišek Michl měl řadu přátel a spolupracovníků, kteří měli vzájemný vliv na svoji uměleckou tvorbu. Byli to zejména spolužáci z krajinářské třídy Otakara Nejedlého na pražské AVU: Trefil, Žufan, Plainer, Solovjev, Jahůdková, Fišárek, Síla, Vacke, Dvorský, Hašek a Hofman. Z jejich cest po Evropě, zejména na Korsiku, existuje řada vzpomínek.[10] Michl sepsal řadu svých vzpomínek, zejména po smrti O. Nejedlého (např. S profesorem Otakarem Nejedlým, nebo Prof. O. Nejedlý). Mezi přátele Michlova mládí patřil i Jindřich Šimon Baar.[11] Michl svůj domažlický ateliér původně ve 20. letech sdílel se sochařem Vladimírem Bretschneiderem. Ve 30. letech a po válce ho pravidelně navštěvovali přátelé jako např. sochař Alois Langenberger, keramik Stanislav Kukrál, sochař Otakar Švec, skladatel Jindřich Jindřich, spisovatel Jan Vrba, malíř Alois Moravec a další.[11] Sám Michl se stal modelem řady podobizen od Vratislava Nechleby, Bořivoje Žufana, Jana Šebka, Aloise Moravce, i sochařů Otakara Švece a zejména Aloise Langenbergera. ZajímavostiFotografie Vladimíra Böhma "Motocyklista" vydaná na titulní straně časopisu Domov a svět v roce 1931 vyhrála fotografickou soutěž Kodaku. Motocyklistou na fotografii je Michl.[12] Posmrtná pocta
Galerie
OdkazyReference
LiteraturaPrameny
Bibliografie
Vlastní texty Františka Michla
Rozhlasové pořady
Související článkyExterní odkazy
|
||||||||||||||||||||||||||||||
