|
Jindřich I. Bradatý
Jindřich I. Bradatý (1165/1170? – 19. březen 1238) byl vratislavský a opolský kníže a polský senior z rodu slezských Piastovců. Za své vlády rozšířil svá území o Lubušsko a část Velkopolska a díky opatrovnictví nad nezletilými knížaty hornoslezskými a krakovskými spravoval velkou část Polska a dal tak vzniknout „monarchii slezských Jindřichů“. Podporoval zakládání měst a německou kolonizaci Slezska, čímž se mu podařilo z této země vytvořit nejvíce hospodářsky rozvinutou oblast Polska. Se svou ženou Hedvikou zakládal také kláštery, které významným způsobem pozvedly kulturní úroveň Slezska. Život Po smrti svého otce Boleslava I. Vysokého roku 1201 se stal vratislavským a opolským knížetem. Po necelém roce podstoupil Opolsko svému strýci Měškovi I. Křivonohému, ratibořskému knížeti. I přes ztrátu Opolska dokázal vést aktivní politiku – roku 1210 obsadil Němci držený hrad Lubuš s okolím; toto území mu přináleželo až do roku 1217, kdy bylo připojeno k Velkopolsku.[1] Jeho ambice však směřovaly k polskému knížecímu stolci, o čemž svědčí jeho užívání titulatury dux Slezie et Cracovie[P 1] doložené k roku 1217.[2] Obsadit Krakov se mu sice roku 1225 podařilo za pomoci malopolské šlechty, avšak udržel ho jen pár dní.[2] Kolem roku 1226 také znovu získal Lubušsko.[2] o něž svedl v letech 1229 až 1230 úspěšnou válku s magdeburským arcibiskupem.[3] Po smrti Měškova syna Kazimíra I. Opolského roku 1230 převzal jako poručník Kazimírových synů vládu nad Opolsko-ratibořským knížectvím, čímž na čas opět sjednotil Slezsko. V roce 1232 se stal poručníkem krakovského knížete Boleslava V. Stydlivého a tím i polským seniorem. Vzestup Vratislavska završil v letech 1234 až 1235, kdy ve válce s Vladislavem Odoničem ovládl část Velkopolska.[4] Přízvisko Bradatý (Barbatus) získal podle svého mohutného vousu, který nosil na základě slibu manželské čistoty manželce Hedvice, pozdější svaté a patronce Slezska. Během své vlády založil cisterciácký klášter v Jindřichové (1227)[3], kde byla později sepsána latinská kronika Kniha Jindřichovská, a spolu s manželkou ženský klášter v Třebnici (1202)[5]. V roce 1211 se dostal do sporu s vratislavským biskupem Vavřincem Dolivetou o vybírání desátku od německých kolonistů bez souhlasu knížete. Jindřich v protiakci odmítl imunitní privilegium církve z roku 1210. Spor byl nakonec zažehnán, k dalšímu ale došlo v letech 1225 a 1226, kdy biskup požadoval vyjmutí z knížecí pravomoci pro poddané biskupských statků. Spor pokračoval i s Vavřincovým nástupcem Tomášem I.[6] Vratislavsko se za jeho vlády dočkalo nebývalého rozkvětu, a to především zásluhou podporování německé emfyteutické kolonizace, lokace nových měst a těžbě zlata a stříbra. Po jeho smrti v roce 1238 a krátké vládě jeho syna Jindřicha II. Pobožného byl tento vývoj přerušen drastickým vpádem Mongolů do Slezska. Manželství a potomciJindřichovou manželkou byla Hedvika Slezská (1174–1243), se kterou měl sedm dětí:
OdkazyPoznámky
Reference
Literatura
Externí odkazy
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
.jpg)
