|
John Schlesinger
John Schlesinger, celým jménem John Richard Schlesinger[1] (16. února 1926 Londýn – 25. července 2003 Palm Springs) byl britský filmový režisér a herec, v 60. letech jeden z režisérů britské nové vlny,[1] který však většinu své kariéry působil v Hollywoodu.[2] Natočil 25 hraných filmů, z nichž největšího úspěchu dosáhl Půlnoční kovboj,[3] za jehož režii získal Oscara. Mezi další významné snímky patří Drahoušek, Mizerná neděle, Maratónec či Amíci.[1] Příležitostně však režíroval i divadlo, operu a nezanedbatelnou část jeho díla představuje televizní tvorba.[1] ŽivotopisZačátkyNarodil se v Londýně roku 1926 do rodiny židovského pediatra.[2][4] Otec také hrál na violoncello, matka na housle a John se učil hře na klavír.[5][6] V 11 letech dostal svou první 9,5mm kameru.[2] Studoval pak na škole v Uppinghamu.[4] V roce 1944, po dosažení 18 let, narukoval do armády, ze zdravotních důvodů se však dostal k jednotce Combined Services Entertainment, zábavní a umělecké armádní složky,[2] s níž bavil vojáky kouzelnickými kousky.[5] Během následných studií anglické literatury na oxfordské Balliol College (1947–1950[4]) účinkoval ve studentském divadle,[5][1] na což navázal rolemi ve filmech jako Oh, Rosalinda (1955), Bitva u La Plata (1956) či Bratři mezi paragrafy (1957).[1] Objevil se také v epizodních rolích seriálů The Adventures of Robin Hood (1956–1957) či Ivanhoe (1958).[4][6] Právě vlastní herecké zkušenosti údajně měli napomoci k jeho skvělému vedení herců z pozice režiséra.[5] Už za studií také natáčel amatérské filmy, z nichž prvním režijním počinem byl Horror z roku 1946.[1] S Alanem Cookem spolupracoval na dalších snímcích jako Black Legend (1948) či The Starfish (1950).[4] Od televizních dokumentů k hranému filmuKromě epizodních hereckých rolí pak začínal u filmu jako režisér dokumentů BBC.[3] Smlouvu s televizí podepsal v roce 1957 a v příštích třech letech točil dokumenty z uměleckého cyklu Monitor.[1][6] Edgar Anstey z British Transport Films ho poté oslovil s nabídkou filmu pro jeho společnost. Stalo se jím Nádraží (1961), asi půlhodinový dokument zachycující 24hodinové každodenní drama na londýnské stanici Waterloo.[1][4] Snímek byl oceněn Zlatým lvem na filmovém festivalu v Benátkách i cenou Britské akademie.[2] Zaujal také italského producenta Josepha Janniho, který režisérovi zadal pár reklam a pak i první hraný film Takové milování (1962).[1] Šlo o zdařilou adaptaci knihy Stana Barstowa[2] s první velkou příležitostí pro Alana Batese v hlavní roli,[4] která Schlesingerovi vynesla na berlínském festivalu Zlatého medvěda za nejlepší film.[1] Britská tvorba 60. letPo úspěchu hraného debutu natočil Schlesinger pro Janniho další trojici filmů Billy lhář (1963), Drahoušek (1965) a Daleko od hlučícího davu (1967).[4] Billyho lháře napsali stejní tvůrci jako Takové milování – Keith Waterhouse a Willis Hall.[4] Šlo o směsici poněkud přisprostlé komedie a dramatu s Tomem Courtenayem v roli pomocníka v pohřebním ústavu s dosti extravagantními fantaziemi.[2][1] Snímek se nestal žádným komerčním hitem,[1] dal však vyniknout také Julii Christie v roli volnomyšlenkářské dívky Liz, která byla spolu s představitelem titulní role nominována na cenu BAFTA.[7] Ještě většího úspěchu pak Julie Christie dosáhla v Schlesingerově následujícím Drahouškovi, když obdržela Oscara za nejlepší ženský výkon v hlavní roli modelky stoupající po společenském žebříčku.[1][8] Jeden z jeho nejvíc vychvalovaných i kritizovaných snímků,[1] v němž Julii Christie sekundovali Dirk Bogarde a Laurence Harvey, mu vynesl ocenění newyorských kritiků (NYFCC) za nejlepší film i režii,[1][5] nominaci na Oscara v obou těchto kategoriích,[1] nominaci na Zlatý glóbus za režii (a jeho výhru v kategorii nejlepšího anglicky mluveného zahraničního filmu) i nominaci na cenu BAFTA za nejlepší film.[9] Následující film Daleko od hlučícího davu představoval – po předchozích černobílých snímcích – velkorozpočtovou barevnou adaptaci knihy Thomase Hardyho z roku 1874.[4][10] Opět v něm dostala hereckou příležitost Julie Christie, jakož i Alan Bates a nově také Peter Finch a Terence Stamp[4][1] v rolích trojice velmi rozdílných nápadníků usilujících o přízeň Bathsheby Everdeneové.[10] Film tehdy 40letému režisérovi otevřel dveře mezinárodnímu přijetí a Hollywoodu[4] a zároveň ukázal jeho odlišnost od ostatních tvůrců britské nové vlny 60. let.[6] Mezi Anglií a HollywoodemKoncem 60. let Schlesinger přesunul svou tvorbu i bydliště do Spojených států[11] a k britské filmové produkci se vrátil už jen snímkem Mizerná neděle (1971). V souvislosti s oslabenou britskou kinematografií zapustil své kořeny v Hollywoodu.[2] Jeho prvním americkým filmem se stal komerčně nejúspěšnější a kritiky nejlépe přijatý Půlnoční kovboj (1969).[1] Schlesinger ho natáčel v New Yorku, na Floridě a v Texasu s Jonem Voightem a Dustinem Hoffmanem v hlavních rolích společenských outsiderů.[1] Voight ztvárnil naivního venkovského mladíka, který přichází do New Yorku, aby zkusil štěstí jako prostitut, zatímco Hoffman malého podvodníčka trpícího tuberkulózou.[2][1] Ačkoli šlo o téma na svou dobu velmi opovážlivé, bylo řemeslně velmi dobře zpracované a skvěle zahrané, takže si získalo přízeň diváků po celém světě.[1][4] Film získal Oscara a další sošky přinesl Schlesingerovi za režii a Waldo Saltovi za scénář.[1][3] Voight si vysloužil cenu Newyorských kritiků pro nejlepšího herce, Zlatý glóbus pro nejlepšího nováčka a v obdobné kategorii také cenu BAFTA. Britská akademie ocenila kromě něj i Hoffmana za hlavní roli, dále režiséra, scenáristu i střihače a samotný film.[12] Sám Schlesinger však k úspěchu přistupoval poměrně zdrženlivě. V roce 1990 o své tvorbě uvedl: „Jestli jsem měl někdy nějaký komerční úspěch, byla to vyložená náhoda. Netušil jsem, že si Půlnoční kovboj povede tak dobře.“[3] Každopádně mu Půlnoční kovboj zajistil dobré postavení a poskytl možnost k tomu, aby znovu ve spolupráci s producentem Jannim natočil ještě jeden britský film, své nejosobnější dílo, Mizernou neděli.[4][1] Peter Finch v něm ztvárnil lékaře, který se v bisexuálním milostném trojúhelníku dělí o lásku k mladému umělci (Murray Head) se ženou (Glenda Jacksonová).[4][13] Příběh se zakládal na režisérových osobních zkušenostech, on sám měl coby otevřený gay asi dvouletý vztah s výrazně mladším mužem.[1] Film byl oceněn Zlatým glóbem za nejlepší anglicky mluvený zahraniční film a obdržel celkem 5 cen Britské akademie (pro nejlepšího herce, herečku, režii, film a střih). Získal také čtyři nominace na Oscara, včetně té režijní.[14][15][3] Větší i menší úspěchy 70. letV roce 1972 se John Schlesinger vydal na Letní olympijské hry v Mnichově, aby natočil segment „Nejdelší“ (The Longest) věnovaný maratonskému běhu, který se stal závěrečnou součástí kolektivního celovečerního dokumentu Viděno osmi.[1][4][16] Dalším z osmi režisérů, kteří se na filmu podíleli, byl i Miloš Forman, autor segmentu o desetiboji.[17] Film však, stejně jako Olympiáda sama, zůstal zastíněn tragickým atentátem na izraelské sportovce.[17] O dva roky později následoval ambiciózní snímek Den kobylek (1975), hyperbolická adaptace stejnojmenného románu Nathanaela Westa z prostředí hollywoodského filmového průmyslu,[1][2][5] s Donaldem Sutherlandem a Karen Black v hlavních rolích. Film však byl přijat poměrně kriticky a finančně propadl,[2] ačkoli získal cenu BAFTA za nejlepší kostýmy a nominace na Oscara pro nejlepší kameru a herce ve vedlejší roli.[18] Kasovním hitem se naopak stal thriller Maratónec (1976) o nacistech v New Yorku, ačkoli sklidil i kritické ohlasy za přístup k brutalitě. Dobře známou se stala scéna, kdy sadistický dentista (Laurence Olivier) trýzní svou oběť (Dustin Hoffman) zubařským zákrokem bez anestezie.[1][2] Film byl nominován ve dvou kategoriích na cenu BAFTA a celkem v pěti, včetně té režijní, na Zlatý glóbus. Z nich však proměnil jen cenu za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli pro Laurence Oliviera, který byl ve stejné kategorii nominován i na Oscara.[19] Koncem 70. let se Schlesinger ještě jednou spojil s producentem Jannim při natáčení filmu Amíci (1979). Šlo o příběh amerických vojáků před invazí v Normandii, kteří si začnou pletky s anglickými ženami. V hlavních rolích válečné romance se představili Richard Gere a Vanessa Redgrave.[2] Film získal několik nominací na cenu BAFTA, a to i za režii a scénář, ale uspěl jen v kategorii nejlepších kostýmů a herečky ve vedlejší roli.[20] Slabší 80. létaPo Amících nastal v jeho režijní tvorbě největší propad, z něhož se už nikdy zcela nevzpamatoval.[4] Frenetická komedie Bláznivá dálnice (1981) o americkém městečku, které starosta pro nalákání turistů přemaloval na růžovo,[2] stál značných 24 milionů dolarů, ale zcela propadl a byl stažen distributorem už týden po premiéře.[4] Schlesinger se po nezdaru obrátil k televizní tvorbě a natočil Oddělené stoly a An Englishman Abroad (oba 1983).[4] Druhý z uvedených televizních filmů natočil s Alanem Batesem a Coral Brownovou podle jejího vlastního životního příběhu z 50. let, kdy se v Moskvě zapletla s britským dvojitým špionem Guyem Burgessem.[2] Scénář k němu napsal Alan Bennett.[5] Kritiky byl chválen a nazýván televizní událostí roku.[2][1][4] K tvorbě pro velké plátno se vrátil nevydařeným politickým thrillerem Dravec a feťák (1985)[1] a v Kanadě natočeným pochmurným snímkem The Believers (1987), který Schlesinger i koprodukoval, avšak neuspěl komerčně ani u kritiky.[4] Do formy se vrátil až adaptací knihy Bernice Rubensové Madame Sousatzka (1988) s Shirley MacLaine v roli stárnoucí pianistky, která v Londýně vyučuje výjimečně nadaného indického chlapce.[2] Nejlepší snímek posledních dvou dekád jeho tvorby později sám Schlesinger označil za jeden ze čtyř svých nejzamilovanějších filmů, spolu s Takovým milováním, Půlnočním kovbojem a Mizernou nedělí.[1] Ke konci milénia Na počátku 90. let natočil komerčně úspěšnější thriller Psychopat ze San Francisca (1990) s Melanie Griffithovou a Michaelem Keatonem jako jejím psychotickým sousedem.[2][1][6] K působivosti filmu přispěla i hudba Hanse Zimmera, propojující syntetizéry s jazzovými hráči a vokály.[21] Následoval Nevinný (1993), drama podle románu Iana McEwana o naivním mladém specialistovi (Campbell Scott), který se ve špiony prolezlém Berlíně 50. let zamiluje s tragickými následky do tajuplné Němky (Isabella Rosselliniová).[2] V roli žoviálního Američana Glasse se ve filmu objevil i Anthony Hopkins, snímek ale mnoho úspěchů nesklidil.[22] Točil opět i televizní filmy, pro cyklus BBC „Screen One“ vytvořil podle scénáře a divadelní hry Alana Bennetta A Question of Attribution (1992) s Jamesem Foxem v roli britského historika a sovětského agenta Anthonyho Blunta.[2][23] Snímek získal cenu BAFTA za nejlepší drama.[24][25] Většího úspěchu u kritiky pak dosáhl televizní adaptací knihy Stelly Gibbonsové Farma Cold Comfort (1995). Tato romantická komedie s Eileen Atkinsovou a Kate Beckinsaleovou v hlavních rolích a např. Stephenem Fryem či Ianem McKellenem v rolích vedlejších se posléze dostala i do amerických kin.[4][26] V roce 1995 Schlesinger přispěl svým rozhovorem ke koprodukčnímu dokumentu o zobrazování gayů a leseb v historii kinematografie The Celluloid Closet (česky 4% filmová tajemství[27]).[4] V jeho dalším thrilleru Oko za oko (1996) zahrála Sally Fieldová Karen McCannovou, odhodlanou pomstít znásilnění a smrt své 17leté dcery poté, co vrah (Kiefer Sutherland) kvůli procedurální chybě unikl stíhání.[2][28] Posledním snímkem z 90. let se stal hororový příběh z Londýna 19. století Oholený klenotník (1997).[29] Svou premiéru měl na filmovém festivalu v Chichesteru, ale poté se stáhnul jen na obrazovky televize Sky.[4] Do nového milénia vstoupil Schlesinger svým posledním dokončeným filmem[11] s Madonnou a Rupertem Everettem v hlavních rolích. Romantická dramedie Příští správná věc (2000) o gayi a jeho kamarádce, kteří se po jedné společně strávené noci rozhodnou vychovávat své dítě, nezískala vysoké hodnocení kritiky,[4] ale byla nominována na mediální cenu GLAAD.[30] Divadelní režieSchlesinger během své kariéry příležitostně zavítal i k divadelní nebo operní režii. V 70. letech režíroval svůj jediný muzikál I And Albert, který však pro něj byl těžkou zkušeností a na prknech se udržel jen velmi krátkou dobu.[4] To inscenace Domu zlomených srdcí od G. B. Shawa v Národním divadle roku 1975 dopadla o poznání lépe, i když se Julius Caesar o pár let později tamtéž nesetkal zdaleka s takovým úspěchem.[4] V roce 1981 zde uvedl také hru Sama Sheparda True West (Pravý či Pravdivý západ).[2][31] V 80. letech přesedlal na operu. Nejprve v roce 1981 připravil pro londýnskou Royal Opera House, Covent Garden inscenaci Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky[4][32] s dirigentem Georgesem Prêtrem a s Plácidem Domingem.[33] A v roce 1984 tamtéž režíroval Straussova Růžového kavalíra s dirigentem Georgem Soltim.[2][34] Obě úspěšná představení zůstala v repertoáru operního domu po dlouhou dobu, Hoffmanovy povídky se dočkaly obnoveného uvedení ještě v prosinci 2008[35][36] a Rosenkavalier v listopadu následujícího roku.[34][37] V roce 1989 pak režíroval na Salcburském festivalu Verdiho Maškarní ples.[4] Původně měl také pro newyorskou Metropolitní operu režírovat Verdiho Othella s Placidem Domingem v titulní roli, avšak po úvodních jednáních z roku 1990 a dalším vývoji seznal operní dům jeho produkci nerealizovatelnou a k uvedení díla roku 1994 ho nahradil režisér Elijah Moshinsky.[38] Soukromý život a úmrtíUž od druhé poloviny 60. let udržoval Schlesinger vztah se svým životním partnerem, fotografem Michaelem Childersem.[39] V roce 2000 absolvoval srdeční operaci a na konci téhož roku utrpěl záchvat mozkové mrtvice.[5][40] Měl obtíže s mluvením a nemohl dále pracovat. Dne 25. července 2003 zemřel ve zdravotním středisku Desert Region v Palm Springs na dýchací obtíže související s mrtvicí.[4] Mezi Schlesingerovými pozůstalými byl jeho bratr Roger a sestra Hilary.[5] Režijní filmografie
Ocenění
Zlatý glóbus za nejlepší režii nikdy nezískal, byl však na něj třikrát nominován: za Drahouška (1966), Půlnočního kovboje (1970) a Maratónce (1977).[53] OdkazyReference
Literatura
Externí odkazy
|
||||||||||||||||||||
