Nihonšoki
Nihonšoki (日本書紀, Japonská kronika) je druhou nejstarší japonskou dochovanou kronikou.[1] Dílo, zvané také někdy Nihongi (日本紀, Japonské anály), se začalo sepisovat na příkaz císaře Temmua a bylo dokončeno roku 720 za vlády císařovny Genšó. Je pokračováním a doplněním předcházející kroniky Kodžiki z roku 712, se kterou tvoří nejdůležitější pramen pro poznání nejstarších japonských dějin.[2] Vznik kronikyNa rozdíl od literárního a mytologického charakteru Kodžiki je Nihonšoki vytvořena především jako dílo historické. Její sestavovatelé, mezi kterými byl i tvůrce Kodžiki dvořan Ó no Jasumaro (太 安万侶, asi 660-723),[3] se pod vedením prince Toneriho (舎人親王, 676–735) opírali o dnes již nedochovaná historická díla a o úřední záznamy z provincií, které jsou v díle citovány.[2][4] Kronika je sepsána čínsky po vzoru čínských historických děl, z nichž přebírá styl a někdy i celé věty.[4] Roku 797 se kronika dočkala pokračování nazvaného Šoku Nihongi (続日本紀), které obsahuje japonsky psané a rétoricky stylizované císařské výnosy, nejstarší památky čistě japonské prózy.[4] Tyto dvě kroniky jsou prvními dvěma ze šesti národních japonských historických děl nazývaných souhrnně Rikkokuši (六国史, Šest státních kronik[5]), ve kterých byly dějiny Japonska dovedeny až do roku 887. Po Šoku Nihongi následovaly Nihonkóki (840), Šoku Nihonkóki (869), Montoku džicuroku (879) a Sandai džicuroku (901). Obsah kronikyKroniku tvoří třicet svazků,[4][6] další svazek obsahující genealogie se nedochoval.[2] První svazky jsou sice také věnovány mytologii a vládě legendárních císařů počínaje prvním z nich, synem nebes Džimmuem, ale další pojednávají o událostech historických, které s tím, jak se blíží datu vytvoření kroniky, nabývají na stále větší věrohodnosti. Časově je kronika dovedena až do vlády císařovny Džitó (686–697). Na rozdíl od kroniky Kodžiki jsou v ní také zmínky o vztazích k sousedním zemím[7] a v názvu kroniky se vyskytuje slovo Nihon, kterým Japonci začali označovat svou zemi ve vztahu k cizině.[2] Externí odkazy
Reference
|