|
Purány Purány (v sanskrtu पुराण, doslova stará vyprávění) jsou hinduistické sbírky starých příběhů. Svými kořeny sahají sice hluboko do minulosti, ale nejstarší z nich získaly svou dnešní podobu na počátku našeho letopočtu a některé dokonce až kolem roku 900 n. l.[1] Obsahem purán jsou mýty o vzniku vesmíru a bohů, božské, královské a hrdinské genealogie, životopisy světců a králů, chvalozpěvy, popisy poutních míst, ceremonií, slavností i právních zvyklostí. Nebyly vytvářeny jako umělecká literatura, obsahují mnoho folklórních prvků, což se projevuje na jejich nevybroušené formě a časté rozvleklosti. Jejich tvůrci byli lidoví vypravěči nebráhmanského původu, později je převzali kněží a ustanovili je jako posvátné knihy hinduismu.[1] Autorita puránZ hlediska klasifikace indických posvátných pramenů patří purány mezi tzv. písma smriti (paměti, "to, co bylo zapamatováno"). Do této kategorie spolu s puránami patří také historické spisy zvané itihásy (sem spadají indické hrdinské eposy Mahábhárata a Rámájana). Purány a itihásy tedy tvoří kategorii smriti. Naproti tomu existuje skupina písem zvaných šruti ("to, co bylo vyslyšeno"). Do kategorie šruti patří původní védské sbírky, sútry a upanišady. Za autoritativní "zjevené spisy" jsou obvykle považovány pouze písma kategorie šruti, purány a historické příběhy nikoliv. Otázkou je, zda toto přesvědčení odpovídá skutečnosti, nebo zda se nejedná o chybně obecně přijímaný fakt, jelikož spisy na mnoha místech dokládají, že purány a stejně tak historické spisy se nazývají tzv. pátou védou, tedy, že jsou stejně tak autoritativní a "zjevené" jako původní Védy. Přestože purány a mnohé spisy obsahují výroky o své autenticitě, nemohou být tyto pasáže považovány za důkazy, které podporují autoritu purán, a to zkrátka proto, že tato písma nejsou považována za "védská". Na úrovni argumentace musíme tedy použít důkazy (šabda-pramána) z písem kategorie šruti (upanišady, áranjaky atd.). Tyto výroky zde budou nyní uvedeny: V Brihadáranjaka Upanišadě (2.4.10) se nachází pasáž, která je evidentně klíčovým důkazem zjevených písem podporující autoritu purán a itihás (pro větší autentičnost bude nejprve uveden původní text v sanskrtu a následně jeho překlad):
Důležitost tohoto výroku je podpořena skutečností, že je v tomto spise výrok uveden hned dvakrát. Kromě výše citované pasáže z II. kapitoly také ve IV. kapitole (4.5.11). V Čhandógja Upanišadě (7.1.2) je uvedeno:
O kousek dál v Čhandógja Upanišadě je obdobný výrok (7.1.4):
Taittiríja-Áranjaka (2.9) říká: … yad brāhmaṇānītihāsa purāṇāni – „ […] bráhmany, itihásy a purány slouží jako texty, které předepisují postupy obřadů (yajña).“ V této části písmo dává purány a itihásy do stejné kategorie spolu s bráhmany, což jsou spisy kategorie šruti, stejně jako áranjaky. Jde o to, že kdyby nebyly purány a itihásy považovány za stejně důležité a autoritativní v oblasti rituálu jako šruti, nebylo by to ve výše zmíněné pasáži uvedeno. Tímto tedy tato pasáž nepřímo potvrzuje, že purány a itihásy jsou stejně důležité a zjevené, jako šruti písma. Rozdělení puránZákladních purán, napsaných v epických sanskrtských dvojverších (slokách), je osmnáct a jsou také označovány jako mahápurány (velké purány). Ty se dělí na tři skupiny:[1]
Kromě mahápurán existuje ještě osmnáct méně významných vedlejších purán (tzv. upapurány), jejichž seznam je možno nalézt v Kúrmapuráně a které obsahují doplňující texty. Dalším druhem purán jsou i v novoindických jazycích psané místní purány (sthalapurány), týkající se vzniku a tradic různých chrámů a svatyň, a kulapurány, zabývající se mytologickým vznikem kastovního systému.[1] Česká vydání
ReferenceExterní odkazy
|
