RekviemRekviem (lat.: Missa pro defunctis, Missa defunctorum, též Requiem), česky zádušní mše nebo mše za zemřelé, je v katolické liturgii mše sloužená jako součást pohřebních obřadů či při příležitosti zvláštní vzpomínky na zemřelého. Tématem mše za zemřelé je modlitba za spásu duše zemřelého. Text mše nebyl zpočátku jednotný a v různých zemích Evropy se lišil. Sjednocení přinesl až tridentský koncil, který zasedal v letech 1545 až 1563. Další změny nastaly po druhém vatikánském koncilu. Název rekviem pochází od prvních slov latinského textu: Requiem aeternam dona eis, Domine. Rekviem je rovněž název hudebních skladeb, které jsou při příležitosti těchto obřadů prováděny. Vzhledem k dramatičnosti a všeobecné platnosti textu bývají rekviem komponována i čistě pro koncertní účely, aniž by se počítalo s jejich uvedením v chrámu. Bývají často i doplňována neliturgickým a dokonce i nenáboženským textem (např. Válečné requiem Benjamina Brittena). Text rekviemLiturgický text rekviem je zde uveden ve znění stanoveném tridentským koncilem, užívané při mši svaté v mimořádné formě (forma extraordinaria), jež se nejčastěji objevuje ve zhudebněních. Znění upravené druhým vatikánským koncilem užívané během mše řádné formy (forma ordinaria) se liší především tím, že chybí sekvence Dies irae. Uvedené jsou zde pouze texty specifické pro rekviem a obvykle zhudebňované; další součásti mše za zemřelé se shodují s běžnou mešní liturgií všedního dne během postního období.
Rekviem v hudběPo řadu století byl text rekviem zpíván výhradně ve formě gregoriánského chorálu. První dochovanou polyfonní skladbu na toto téma zkomponoval Johannes Ockeghem koncem 15. století. Nicméně závažnost textu i úcta k zemřelým nedovolovala skladatelům při komponování rekviem užívat kompoziční či instrumentační výstřelky. Např. po celé 16. století skladatelé při komponování užívali techniky cantus firmus, která už v té době působila archaicky. Odhaduje se, že do dnešních dnů přibližně 2000 skladatelů zkomponovalo více než 3000 skladeb tohoto typu. Velmi podrobný přehled skladeb lze nalézt na requiemsurvey.org. Skladatelé, zejména od dob romantismu, se vždy nedrží přesně liturgického textu. Některé části bývají vypouštěny a během provádění při obřadu v chrámu jsou pak doplňovány klasickým gregoriánským zpěvem. Některé původně delší sekvence (např. Dies irae) bývají často děleny na jednotlivá hudební čísla. Naopak, někteří skladatelé si text upravili, aby vyhovoval jejich hudebním myšlenkám a formě (např. Hector Berlioz ve svém Rekviem op. 5 neboli Grande Messe des morts), jiní do tradičního textu vložili doplňující části, jak učinil i Antonín Dvořák ve svém Rekviem b-moll, op. 89, když použil moteta Pie Jesu. Často je rovněž vkládána modlitba Libera me. Forma rekviem zaujala i nekatolické skladatele či skladatele, kteří chtěli zkomponovat skladbu k uctění zemřelých na jiný než liturgický text. Tak již v 17. století vznikla např. díla Heinricha Schütze či Michaela Praetoria, která jsou luteránskou obdobou mše za zemřelé. Obdobným dílem je i Německé rekviem op. 45 (Ein deutsches Requiem) Johanna Brahmse na text úryvků z bible Martina Luthera. Nejznámější rekviemSouvisející informace naleznete také v článku Seznam zhudebnění Requiem.
Mnoho významných skladatelů ve své tvorbě zahrnuje zhudebnění (latinského či jiného) textu mše za zemřelé. Mezi nejvýznamnějšími jmenujme alespoň několik:
a mnoho dalších. OdkazySouvisející článkyExterní odkazy
|