|
Rusalka (Dvořák)
 Národní divadlo, 1901 Rusalka je název romantické pohádkové opery Antonína Dvořáka. Tuto operu autor psal v závěrečném období své tvorby, kdy se věnoval pohádkovým námětům (např. předchozí opera Čert a Káča). Dílo vznikalo ve spolupráci s Jaroslavem Kvapilem, který je autorem libreta. V tomto díle se objevují pohádkové motivy v postavách Rusalky, Vodníka nebo Ježibaby, které se mísí se světem lidí (postavy Prince nebo Cizí kněžny). Premiéra proběhla v Národním divadle 31. března 1901 v obsazení nejlepších sólistů té doby (roli Rusalky jako první zpívala Růžena Maturová). Tato opera je považována za klenot české opery v Čechách i ve světě. V průběhu své existence byla uvedena na předních světových scénách. Gustav Mahler, jenž byl v době vzniku této opery dirigentem vídeňské Dvorské opery, projevil o toto dílo zájem a už v roce 1910 byla českým souborem poprvé provedena ve Vídni. Nejznámější árie z této opery je zpěv Rusalky k Měsíci: Měsíčku na nebi hlubokém, nejznámějším sborem pak píseň Květiny bílé po cestě. Velmi známá je též i árie vodníkova Celý svět nedá ti, nedá, dále árie ježibaby Čury mury fuk a prince Vidino divná, přesladká. Podle serveru Operabase je v Čechách na pátém místě, před Janáčkovými Příběhy Lišky Bystroušky a za Smetanovou Prodanou nevěstou na prvním, Verdiho La Traviatou a Nabuccem na druhém a třetím a Mozartovou operou Le Nozze di Figaro na čtvrtém místě. Ve světě je na třicáté druhé příčce, což je krásné umístění, když vezmeme v potaz všechny světově uváděné opery. Z českých oper je však v počtu tou nejvíckrát uvedenou, na čtyřicáté příčce je pak Smetanova Prodaná nevěsta. LibretoKdyž začal Jaroslav Kvapil pracovat na libretu Rusalky, měl již napsáno několik operních libret (například Deboru, zhudebněnou Josefem Bohuslavem Foersterem). Původně však psal toto libreto pro Aloise Jiránka, což byl český skladatel působící na Ukrajině. Ale po dokončení si uvědomil, že napsal opravdový skvost, a tak libreto Jiránkovi neposlal, ale nabídl ho několika českým autorům – Oskaru Nedbalovi, Josefu Sukovi, Josefu Bohuslavu Foersterovi a Karlu Kovařovicovi. Ani jeden z nich však neměl o libreto zájem. Dvořák byl v té době považován za mistra, proto si mu Kvapil netroufl své dílo nabídnout. Až když Národní divadlo zveřejnilo inzerát, že Dvořák shání libreto k zhudebnění, prostřednictvím tehdejšího ředitele divadla Františka Adolfa Šuberta je nabídl Dvořákovi. Toho toto téma velmi zaujalo a po poradě se svým přítelem Emanuelem Chválou ho přijal. Kvapil tvrdil, že se při psaní tohoto díla nechal inspirovat především Erbenovou Kyticí a že se snažil co nejvíce se přiblížit k české tradici. Ale nacházíme zde hned několik děl, kterými se zjevně inspiroval – Hans Christian Andersen a jeho Malá mořská víla, Friedrich de la Motte Foqué a jeho povídka Undine, Gerhart Hauptmann a jeho drama Potopený zvon. Nicméně v době, kdy byly vztahy mezi Čechy a Němci napjaté, se nelze divit, že nepřiznává německé vlivy ve svém díle. Nejedná se ale o první Kvapilovu práci na toto téma. Již ve svých předchozích dílech se zabýval odlišností různých světů. Například v Princezně Pampelišce lze pozorovat královskou dceru, která je ochotná se všeho vzdát, jen aby mohla žít po boku milovaného muže, nakonec ale slábne a umírá, protože není schopná žít v nuzných podmínkách. V Rusalce toto téma ještě prohlubuje a staví proti sobě dva odlišné světy, lidský a nadpřirozený. Kvapil zde čerpá více inspirace z období fin de siècle než z romantické tradice. V tomto libretu autor bohatě využívá jazykové prostředky a citlivě odstiňuje výraz a náladu každého výstupu. Velmi charakteristická je i lyričnost, která pak byla Dvořákovi inspirací při komponování. Osoby a první obsazení
ObsahZačátek prvního dějství se odehrává na palouku v lese poblíž jezera, který je osvícen měsíčním světlem a na němž tančí lesní žínky („Hou, hou, hou, stojí měsíc nad vodou!“). Pak přichází Vodník a laškuje s žínkami, které ale po chvíli prchnou a přichází za ním Rusalka („Hastrmánku, tatíčku“), odhaluje mu svou lásku k mladému muži, jež se chodí koupat do jejich jezera („Sem často přichází“) a po kterém touží tak, že je ochotná se kvůli němu stát člověkem, tedy zříci se své nadpřirozenosti, aby mohla dobýt jeho srdce. Vodník je zarmoucen („Prodána člověku!“) a posílá ji za Ježibabou. Zde se Rusalka na chvíli zamyslí a vede monolog k měsíci, který prosí o doručení svého milostného vzkazu milému (slavná árie „Měsíčku na nebi hlubokém“). Následuje přivolání Ježibaby a dialog s ní, kdy ji prosí o pomoc, ale Ježibaba si z ní utahuje. Nakonec Ježibaba přistoupí na dohodu, ale Rusalka se musí takřka všeho vzdát („Průsvitný svůj vodní šat“ – „Něma budeš“). A to není to nejhorší, protože jestli si nezíská Princovu lásku, tak je jejím osudem být jeho zhoubou a sama bude věčně prokletá. Ale to všechno je Rusalka schopná přijmout, protože věří v pravost a čistotu lásky dvou bytostí („Čistou lidskou duší, moje láska všechna kouzla zruší!“). Ježibaba ji tedy zve k sobě do chalupy, kde probíhá Rusalčina proměna v člověka („Čury mury fuk!“). Všechno kolem utichne, jen z dálky se ozývají lovecké rohy a později zpěv jednoho z lovců („Jel mladý lovec“). Na scénu vbíhá Princ a udiveně se rozhlíží kolem sebe v dojmu, že zahlédl něco podivného. Pak usedá zadumán k jezeru a opět se ozývá zpěv Lovce, načež z lesa vychází skupina lovců, které Princ posílá zpátky na hrad a sám zůstává v lese u jezera. O chvílí později z chaty vyjde Rusalka, jejímž zjevem je Princ omámen (árie „Vidino divná přesladká“). Ta je zmatená, protože nemůže promluvit. Dokonce slyší nářek svých sester a Vodníka z jezera. Schoulí se bezradná do Princova náručí, který ji utěšuje a skládá jí komplimenty. Nakonec ji vzývá, aby ho následovala („Pohádko má, pojď se mnou!“) a Rusalka s ním odchází od jezera na jeho hrad. Druhé jednání začíná na hradě scénou starého, zvědavého Hajného a mladého, naivního Kuchtíka, kteří při přípravě hostiny komentují aktuální situaci na zámku a především kritizují Rusalku, která se jim nelíbí („Holka je ti němá, kapky krve nemá, chodí jako vyjevená, to by byla čistá žena.“), ale nakonec i Prince a jeho změnu. Přestanou až ve chvíli, kdy přichází Princ s Rusalkou a on k ní vede tesklivý monolog („Již týden dlíš mi po boku“). Později se zde objeví Cizí kněžna, která Prince nemiluje, ale pro svou hrdost bojuje o jeho přízeň („Zda na chvíli princ vzpomene si přec, že hostitelem též je milenec“). Princ je z Kněžny rozrušen a uveden do rozpaků výtkami na mlčenlivost Rusalky. Jeho emoce vygradují až k tomu, že se sám oboří na zmatenou Rusalku a pak spolu s Kněžnou odcházejí a nechávají ji samotnou. Rusalka je zmatená a zarmoucená, protože si uvědomuje, že Prince ztrácí, a pomalu také odchází mezi sloupovím zámku. Ze zámku se ozve slavnostní hudba a ze zámku vychází trubači, princova družina, svatební hosté a spousta dalších lidí, spolu s Princem, který se ztrácí ve svůdných pohledech Kněžny. Všichni se seskupí v parku a tančí polonézu. Po tanci odcházejí zpět do zámku. Ze zámeckého jezera se vynoří Vodník, který pozoroval celé dění, je velmi znepokojen a zarmoucen („Celý svět nedá ti, nedá vodní čím říše rozkvétá!“). Pak se opět vrací celá společnost, tentokrát i s Rusalkou po boku Prince a zpívá se sbor „Květiny bílé po cestě“, který Rusalce působí velké bolesti. Po dozpívání se celá společnost opět přesouvá do zámku, ale Rusalka zmatená a zarmoucená prchá k jezeru, kde se setkává s Vodníkem, kterému se bezradná svěřuje se svým trápením(„Ó marno to je a prázdnota je v srdci mém“). Ten ale ví, že jí nemůže pomoci, protože by na ni uvalil věčnou kletbu, konejší ji tedy ve svém náručí. Poblíž se ale objeví Princ s Kněžnou a vedou intimní rozhovor – ve chvíli, kdy se on ji chystá vášnivě obejmout, se Rusalka rozběhne a Prince obejme. Ten ji však hrubě odstrčí, což Vodníka rozzuří a ukáže se Princi a zjevuje mu, že si přivodil vlastní záhubu („V jinou spěš náruč spěš a spěš, objetí jejímu neujdeš“), pak odvádí Rusalku s sebou. Zmatený Princ se vrhne Kněžně k nohám a žádá ji o spasení. Ta však opouští zámek s pocitem triumfu a zanechává Prince samotného. Na začátku třetího jednání je Rusalka o samotě u jezera a truchlí nad svým krutým osudem („Necitelná vodní moci“) a tam ji nachází Ježibaba. Lituje Rusalku a dává jí kázání o nenapravitelnosti lidské povahy. Rusalka ji žádá o radu, a tak jí Ježibaba odhalí, že jediným řešením je „zahubit toho, jež ji oklamal“ a podává jí nůž, kterým má Prince zabít. Rusalka to ale striktně odmítá, zahazuje nůž do jezera a volí si věčné utrpení, jen aby Princ, kterého stále miluje, mohl být šťastný. U jezera se objevuje Hajný a Kuchtík. Stará Háta je poslala k Ježibabě pro radu, protože Princ, kterého proklel Vodník, onemocněl. Pomlouvají před Ježibabou Rusalku, označují ji za čarodějnici a Vodníka za ďábla, ale ten se vynoří z jezera, protože všechno slyšel. Je rozzuřený a proklíná lidské pokolení („Pomstím se, pomstím“). Hajný a Kuchtík prchají pryč a Ježibaba se smíchem zachází do chatrče. Setmí se a na palouku se sejdou lesní žínky, čekají na Vodníka. Když přijde, hned se na něj vrhnou, ale ten nemá náladu si s nimi hrát a přeruší je („Nelaškujte plaše, děti zlatovlasé“) a naříká nad ztrátou Rusalky. Pak se ponoří do jezera a spolu s ním zajde i měsíc. Lesní žínky prchají. K jezeru se připotácí zmatený Princ a hledá Rusalku („Bílá moje lani“). Poznává, že je to místo, kde se poprvé setkal s Rusalkou, volá ji, nakonec ale padne znaven k zemi. Zjevuje se Rusalka a volá na něj. On je jako omámený, neví, jestli je to skutečnost, nebo sen, pak ji žádá o odpuštění. Rusalka mu vysvětluje, že jediná věc, kterou mu může dát, je zkáza. Ale to je jediná věc, po které Princ touží („Nechci se vrátit, zemru rád“). A tak ho Rusalka objímá, což Prince zabíjí, avšak je šťastný („Umírám šťasten, umírám ve tvém objetí“). Ještě se z jezera ozve sténání Vodníka, litujícího Rusalku. Operu uzavírá modlitba Rusalky za Princovu duši („Za tvou lásku, za tu krásu tvou, za tvou lidskou vášeň nestálou, za všecko, čím klet jest osud můj, lidská duše, Bůh tě pomiluj!“). Problémy s přehráváním? Nápověda.
Nahrávky
DVD a Blu-ray záznamy
Filmy
PoznámkaMotivy zakleté víly/dívky, která nesmí s princem, do něhož se zamilovala, promluvit, můžeme najít například v pohádce Malá mořská víla Hanse Christiana Andersena nebo v příběhu zakleté princezny Odetty v pohádkovém baletu Labutí jezero. OdkazyReference
Literatura
Externí odkazy
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
