|
Transhumanismus Transhumanismus (někdy zkracováno jako >H nebo H+)[1] je globální intelektuální a kulturní hnutí, které prosazuje využití moderních vědeckých objevů a pokročilých technologií k vylepšení lidských mentálních i fyzických schopností. Současně se snaží eliminovat nežádoucí aspekty lidské existence, jako jsou hloupost, utrpení, nemoci, stárnutí a nedobrovolná smrt. Transhumanisté kriticky zkoumají možnosti a důsledky použití technologií na zlepšení člověka a sledují také potenciální rizika, která by mohla významně ovlivnit podmínky lidského života.[2] Termín „transhumanismus“ poprvé definoval Julian Huxley v roce 1957, avšak jeho současný význam vznikl až v 80. letech, kdy se v USA začala formovat skupina vědců, umělců a futuristů. Postupně se z ní vyvinulo hnutí, které věří, že lidé se mohou stát „postlidmi“ – bytostmi s výrazně vylepšenými schopnostmi.[2] Transhumanismus se proto někdy označuje i jako forma posthumanismu nebo jako druh transformačního aktivismu.[3] Transhumanistické myšlenky budoucí evoluce člověka přitahují jak příznivce, tak odpůrce. Kritici, jako například Francis Fukuyama, považují transhumanismus za „nejnebezpečnější ideologii světa“.[4] Oproti tomu příznivci, jako Ronald Bailey, označují transhumanismus za odvážné a idealistické hnutí s potenciálem výrazně zlepšit lidstvo.[5] Někteří autoři tvrdí, že lidstvo již vstoupilo do transhumanistické éry, neboť pokroky v medicíně a technologiích výrazně ovlivnily lidskou existenci. Nicméně, podle transhumanistů jde o nevědomý proces, který se musí stát cíleným.[6] Od konce roku 2008 vychází online časopis H+ Magazine zaměřený na témata spojená s transhumanismem.
Historie Podle filosofů, kteří studovali historii transhumanistického myšlení a psali o ní,[2] se nacházely transcendentální impulsy již ve snaze o nesmrtelnost v eposu o Gilgamešovi stejně tak ve snahách o nalezení Fontány mládí, Elixíru života a dalších snahách zabránit stárnutí a smrti. Transhumanistická filosofie je však zakořeněná v renezančním racionálním humanismu a osvícenství. Například Giovanni Pico della Mirandola volal na lidi, ať „si vytesají vlastní sochu“; Marquis de Condorcet spekuloval o využití lékařství k prodloužení lidského života a Benjamin Franklin snil o hibernaci. Po Darwinovi „se stalo mnohem pravděpodobnější vidění současné verze lidskosti ne jako konce evoluce, ale spíše jako jejího počátku.“[2] Ačkoli vliv Friedricha Nietzsche je například považován za minoritní, i přes jeho vyvyšování „nadčlověka“, kvůli upřednostňování seberealizace před technologickou transformací.[2] Ruský filosof 19. století Nikolaj Fjodorovič Fjodorov obhajoval radikální prodloužení života, fyzickou nesmrtelnost a dokonce vzkříšení pomocí vědeckých metod. [7] Ve 20. století se stala přímým předchůdcem transhumanistických konceptů esej genetika J. B. S. Haldana z roku 1923 Daedalus: Science and the Future, která předpovídala pozitivní přínos aplikace genetiky a dalších pokročilých věd na biologii člověka, a že každý pokrok v této oblasti bude nejprve některými odsuzován jako rouhání a perverze či označován za „obscénní a nepřirozený“. J. D. Bernal spekuloval o kolonizaci vesmíru, bionických implantátech a zlepšení vnímání, které se následně staly běžnými transhumanistickými tématy.[2] Biolog Julian Huxley, bratr spisovatele Aldouse Huxleyho (Haldanův přítel z dětství), byl podle všeho prvním člověkem, který použil termín „transhumanismus“. V roce 1957 definoval transhumanismus jako „člověk zůstává člověkem, ale přesahuje sama sebe pomocí realizace nových možností své lidské povahy“. [8] Tato definice se však značně liší od té, která se používá od 80. let 20. století. Informatik Marvin Minsky psal o vztazích mezi člověkem a umělou inteligencí začínajících v 60. letech 20. století. [9] V průběhu dalších desetiletí tato oblast přinášela další vlivné myslitele, jako např. Hanse Moravce a Raymonda Kurzweila, kteří se pohybovali mezi oblastí techniky a transhumanisticky laděnými futuristickými spekulacemi. [10][11] Utváření identifikovatelného transhumanistického hnutí však začalo až v posledních desetiletích 20. století. Roku 1966 FM-2030 (dříve známý jako F. M. Esfandiary) – futurista, který učil „novým konceptům Člověka“ na The New School v New York City, začal označovat lidi, kteří přijímají technologie, životní styl a pohled na svět přecházející v posthumanismus jako translidi (zkratka pro „přechodný člověk“, z anglického „transitory human“ a „transhuman“). [12] V roce 1972 přispěl Robert Ettinger k vytvoření konceptu „translidskosti“ ve své knize Man into Superman. [13] FM-2030 založil hnutí UpWingers a ke stimulaci transhumanisticky uvědomělého aktivismu vydal v roce 1973 Upwingers Manifesto. [14] První samozvaní transhumanisté se formálně sešli na začátku 80. let na University of California v Los Angeles, která se později stala jejich centrem. Zde FM-2030 vyučoval svou třetí cestu futuristické ideologie. Na EZTV, často používané transhumanisty a futuristy, uvedla Natasha Vita-More v roce 1980 svůj experimentální film Breaking Away, jehož hlavním tématem byli lidé zbavující se svých biologických limitů a omezení zemské gravitace při cestě do vesmíru. [15] FM-2030 a Vita-More brzo poté začali s pořádáním setkání transhumanistů v Los Angeles, mezi které patřili i studenti kurzů FM-2030 a diváci uměleckých produkcí Vita-More. Roku 1982 Vita-More napsala Transhumanist Arts Statement, [16] a o šest let později produkovala show na kabelové TV TransCentury Update, která se zabývala transhumanismem a měla přes 100 tisíc diváků. Roku 1986 publikoval Eric Drexler knihu Stroje tvoření: Nastupující éra nanotechnologie,[17] která se zabývala vyhlídkami nanotechnologie a molekulárních továren, a založil Foresight Institute. Dalším významným centrem futuristů se staly prostory Alcor Life Extension Foundation, první neziskové organizace zkoumající, obhajující a praktikující kryoniku. V roce 1988 vyšlo díky Maxovi Moreovi a Tomovi Morrowovi první číslo časopisu Extropy Magazine. Roku 1990 filosof More vytvořil svou vlastní konkretizovanou nauku o transhumanismu ve formě manifestu Principles of Extropy[18] a položil tak základy moderního transhumanismu pomocí nové definice:[19]
Roku 1992 More a Morrow založili Extropy Institute, katalyzátor propojování futuristů a brainstorming nových memeplexů pomocí řady konferencí a poskytování mailing listu, který mnohé lidi poprvé vystavil transhumanistickým názorům právě během příchodu kyberkultury a kyber-psychedelické kultury. V roce 1998 filosofové Nick Bostrom a David Pearce založili Světovou asociaci transhumanistů (WTA), mezinárodní nevládní organizaci, usilující o uznání transhumanismu jako legitimního vědeckého výzkumu a veřejné politiky.[20] Roku 1999 WTA sepsala a přijala Transhumanistickou deklaraci.[21] WTA také připravila Často kladené otázky o transhumanismu, kde uvedla dvě formální definice transhumanismu:[22]
Množství dalších podobných definic shromáždil vědec a známý transhumanista Anders Sandberg.[23] Na rozdíl od jiných transhumanistických organizací představitelé WTA uvažovali i o možnosti podemletí svých futuristických vizí společenskými silami, které musí být tudíž také osloveny.[24] Zvláštní důraz je kladen na rovnocenný přístup k vylepšení lidských možností napříč společenskými třídami i hranicemi států.[25] Roku 2006 proběhla politická rozepře uvnitř transhumanistického hnutí mezi libertariánskou pravicí a liberální levicí, což vedlo ke změně na více středo-levicové vedení WTA pod dřívějším výkonným ředitelem Jamesem Hughesem.[25][26] V roce 2006 rada Extropy Institute ukončila činnost organizace s tím, že její cíl byl splněn.[27] Díky tomu získala Světová organizace transhumanistů vůdčí postavení mezi jinými organizacemi. Roku 2008 se WTA jako součást marketingových snah přejmenovala na „Humanity Plus“, nový název má působit více lidštěji.[28] Humanity Plus začala vydávat H+ Magazine, periodikum redigované R. U. Siriusem, šířící transhumanistické myšlenky a novinky.[29][30] TeorieJe věcí debaty, zda je transhumanismus odnoží posthumanismu, či jak by měl být posthumanismus koncipován ve vztahu k transhumanismu. Dle kritiků z řad konzervativců[4], křesťanů[31] a progresivistů[32][33] se jedná o aktivistickou podobu posthumanismu. Stejného názoru jsou však i někteří zastánci transhumanismu, kteří jej charakterizují například jako podmnožinu „filosofického posthumanismu“.[3] Společným rysem transhumanismu a filosofického posthumanismu je vize budoucí inteligentní rasy, ve kterou se lidstvo vyvine, a nahradí a překoná tak současný rozměr lidství. Transhumanismus zdůrazňuje především evoluční perspektivu a připouští i vytvoření vysoce inteligentních zvířecích druhů díky vylepšení jejich kognitivních schopností,[24] ale tíhne především k „budoucnosti po člověku“ jako konečnému cíli lidmi vedené evoluce.[34] Nicméně transhumanismus ovlivnily i snahy o vytvoření inteligentních umělých bytostí navrhovaných například robotikem Hansem Moravcem.[10] Moravcovy myšlenky a transhumanismus byly také označovány za „blahosklonné“ či „apokalyptické“ varianty posthumanismu a opak kritického posthumanismu na poli humanitních věd a umění.[35] Zatímco takový „kritický posthumanismus“ by nabízel zdroje přehodnocení vztahu lidí a stále sofistikovanějších strojů, transhumanismus a jemu podobné druhy posthumanismu na druhé straně neopouštějí starý koncept „samostatných svobodných objektů“, ale rozšiřují jeho rysy do světa postčlověka.[36] Transhumanistický pohled sama na sebe jako na pokračovatele humanismu a osvíceneckého myšlení tomu odpovídá. Někteří sekulární humanisté chápou transhumanismus jako odnož humanistického volnomyšlenkářského hnutí a argumentují tím, že se liší od humanistického proudu pouze tím, že se při řešení lidských problémů a smrtelnosti spoléhají na technologie.[37] Na druhou stranu progresivisté jsou toho názoru, že posthumanismus (ať už jeho filosofická či aktivistická forma) se snaží oprostit zájmů o společenskou spravedlnost, reformy lidských institucí a osvícenecká předsevzetí a místo toho se blíží narcistické tužbě po překročení omezení lidského těla v honbě za úžasnějším bytím.[38] Dle tohoto pohledu transhumanismus naopak opouští cíle humanismu, osvícenství a progresivní politiky. CíleTeoretici a obhájci transhumanismu chtějí použít rozum, vědu a technologie k snížení chudoby, odstranění chorob, handicapů i podvýživy na celém světě. Transhumanismus se však vyznačuje svým zaměřením na aplikaci technologií k vylepšení lidského těla na úrovni jednotlivců. Mnoho příznivců vidí velký potenciál v budoucích technologiích a inovativních společenských systémech pro zlepšení kvality všeho života. Zároveň hledají způsob naplnění materiálních podmínek lidského života a právní i politické rovnoprávnosti odstraněním vývojových vad, které vznikají ve fázi plodu. Filosofové transhumanismu argumentují nejen existencí perfekcionistické etické povinnosti lidstva toužit po pokroku a zlepšení lidského bytí, ale také že pro lidství je možné a přínosné vstoupit do stavu transčlověka, kdy by lidé kontrolovali svoji vlastní evoluci. V takové fázi by byla přírodní evoluce nahrazena úmyslnou změnou. Někteří teoretici, jako například Raymond Kurzweil, si myslí, že tempo technologických vylepšení se zrychluje a že v příštích 50 letech mohou nastat nejen velmi radikální technologické pokroky, ale dokonce technologická singularita, které by mohly způsobit velmi fundamentální změny pro lidské bytosti.[39] Transhumanisté, kteří předpovídají masivní technologické změny, si obecně myslí, že jsou potřebné, ačkoli někteří z nich se také obávají možných rizik spojených s extrémně rychlým pokrokem a snaží se navrhnout, jak zaručit, aby byly vznikající technologie použity rozumně. Například Bostrom napsal rozsáhlý rozbor týkající se existenciálních rizik lidské prosperity v budoucnosti, včetně nebezpečí, která by mohla vzniknout kvůli novým technologiím.[40] Etické hlediskoTranshumanisté se zabývají otázkou pochopení a zhodnocení možností překračování biologických omezení s pomocí mnoha oborů lidského poznání. Spoléhají přitom na futurologii a širokou řadu etických oborů, jako např. bioetiku, infoetiku, nanoetiku, neuroetiku, roboetiku a technoetiku. Většinou zastávají hledisko filosofického utilitarismu, společenského progresivismu a politického i ekonomického liberalismu. Na rozdíl od mnoha filosofů, sociálních kritiků a aktivistů, kteří považují za morální zachování přírodních systémů, transhumanisté považují již samotný koncept „přírodnosti“ za přinejlepším problematický a v nejhorším případě za překážku pokroku.[41] Ruku v ruce s tímto názorem označují obhájci transhumanismu své kritiky, jak na straně politické pravice, tak i levice, jako biokonzervativce či bioluddity. Druhý zmíněný termín je odvozen od protiindustrializačního hnutí z Velké Británie 19. století, které protestovalo proti nahrazení lidské práce stroji.[42] OdkazyReferenceV tomto článku byl použit překlad textu z článku Transhumanism na anglické Wikipedii.
Související článkyExterní odkazy
|
