Velká pardubická

Velká pardubická (Velká pardubická steeplechase) je dostih typu steeplechase cross-country s více než stoletou tradicí, konající se jednou za rok na dostihovém závodišti v Pardubicích. Patří mezi nejtěžší dostihy v Evropě^[1] i na světě.^[2][3]

V současnosti se Velká pardubická steeplechase koná tradičně druhou říjnovou neděli. Dráha měří 6900 metrů a má celkem 31 překážek. Koně ji běží přibližně 9–10 minut. Na startu se setkává obvykle 15 až 20 koní. Účast je mezinárodní, nicméně převažují koně a jezdci z České republiky. Startovat mohou pouze šestiletí a starší koně,^[4] kteří se musí kvalifikovat v alespoň jednom ze čtyř kvalifikačních dostihů nebo v dostizích v mezinárodního poháru dostihů cross-country Crystal cup.^[5]

Velká pardubická je sportovní událost s nejdelší sportovní tradicí v Česku; když se začala hrát fotbalová liga Československa, Velká pardubická steeplechase již za sebou měla padesát ročníků.^[6]

Historie Velké pardubické steeplechase je možné rozdělit do 5 charakteristických období:^{[7][8][9][10]}

1. 1874–1913 (do I. světové války): Vznik a rozvoj, dominance plnokrevných německých koní a anglických jezdců, velmi náročné podmínky, spíše nízký počet startujících
2. 1920–1937 (mezi světovými válkami): Další rozvoj, pestrá mezinárodní účast, zvyšování počtů startujících, převaha polokrevných koní, úspěchy jezdců a koní z Československa
3. 1946–1967 (od II. světové války do invaze): Častá změna trati a překážek, v první polovině účast téměř výhradně československých jezdců i koní, vysoký podíl polokrevných koní, pokles prestiže i náročnosti, po vzniku mezinárodního překážkového meetingu (1954) opětovné zvyšování mezinárodní účasti (ze zemí východního bloku) i kvality
4. 1969–1989 (od invaze do revoluce): Ustálení kursu a překážek, převaha polokrevných koní, převážně velmi nízká mezinárodní účast
5. 1990–současnost (od revoluce): zvýšení kvality a prestiže dostihu, zvyšování mezinárodní účasti, snaha o co nejvyšší bezpečnost

^{[8][11][12][6][13]}

Na vzniku Velké pardubické steeplechase mají hlavní podíl dvě okolnosti – jednak obliba parforsních honů a jejich tradice na Pardubicku, jednak vznik Velké liverpoolské steeplechase.

Parforsní hony byly v 18. a 19. století módní společenskou zábavou vyšší šlechty po celé Evropě. Při tomto původem francouzském způsobu honu šlechtici oblečení do barevných kabátců na koních se smečkou psů pronásledovali zvěř a překonávali přitom různé přírodní překážky. V 19. století v Anglii nabyly parforsní hony podobu sportu, kde již nebylo cílem zabít zvěř, ale prokázat jezdecké umění při projížďce napříč krajinou. První parforsní hon v Českých zemích uskutečnil roku 1836 na svém chlumeckém panství hrabě Oktavián Josef Kinský.^[8][11] V roce 1841 založil kníže František z Lichtenštejna v Pardubicích Parforsní společnost. Krajina Pardubicka měla k tomu velmi příhodný charakter anglického parku.^[14][8][11] Zdejší parforsní hony konané každý rok na podzim získaly takový věhlas, že v 70. letech 19. století se na ně sjížděli šlechtici z celé Evropy, včetně Anglie, a zasloužili se o velký hospodářský rozmach a význam Pardubic.^[11] Tradice parforsních honů na Pardubicku skončila až se začátkem I. světové války. Již od začátku začaly program honů v Chlumci i Pardubicích doplňovat i překážkové a rovinné dostihy.

Velká liverpoolská steeplechase (Grand National) je nejstarším a nejslavnějším dostihem v Anglii, zemi vzniku dostihů. Velká liverpoolská steeplechase se poprvé konala roku 1836 a od začátku byla považována za prestižní dostih pro svou mimořádnou náročnost. Obliba dostihů coby sportu se po napoleonských válkách rychle šířila Evropou. Po dlouhou dobu však kromě Anglie neexistovalo mnoho míst, kde by šlechtici mohli své koně na tak náročný dostih připravovat.

Současně se vznikem Velké liverpoolské steeplechase začaly v Čechách vznikat jezdecké spolky a pořádat dostihy, a to především v okolí Chlumce nad Cidlinou, Pardubic a Prahy. Dnešní Dostihové závodiště v Pardubicích vzniklo roku 1856 díky pardubické Parforsní společnosti a Českému spolku pěstitelů koní.^[8] V roce 1874 se členové Parforsní společnosti rozhodli uspořádat dostih, který by byl zcela odlišný od všech ostatních dostihů na kontinentální Evropě, srovnatelný s Velkou liverpoolskou steeplechase. Kvůli tomu však museli na závodišti v Pardubicích vytvořit zcela novou trať s množstvím nových překážek.^[11] Hlavní zásluhu na vybudování trati a organizaci měli hrabě Maxmilián Ugarte, hrabě Emil Egon Fürstenberg a hrabě Oktavián Josef Kinský.

Tento nový dostih, který dostal název Velká pardubická steeplechase, byl uspořádaný 5. listopadu 1874. Odměna pro vítěze bylo vysokých 8.000 florintů (tj. zlatých). Na startu stálo 14 koní, dostih dokončilo pouhých 7 koní (podle^[15] jen 6 koní, ale jen 4 bez úrazu). Dostih měl i první oběť – hřebec Strizzel si při něm zlomil vaz. Průběh dostihu a výsledek vzbudily obrovský ohlas po celé Evropě.^[11]

^{[1][16][17][18][19]}

Od svého vzniku roku 1874 se Velká pardubická steeplechase konala každý rok s výjimkou roků 1876 a 1908 pro nepřízeň počasí, let 1914–1919 I. světové a 1938–1945 II. světové války a roku 1968 kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Za dlouhou dobu své existence prošel dostih mnoha změnami – měnil se kurs, překážky, úroveň dostihu, ale i společenské zvyklosti.

V nejstarším období byla Velká pardubická steeplechase závodem napříč krajinou, který naplno využíval místní terén. Ten tvořila hrubě obdělávaná málo úrodná políčka, bažinatá půda, les, potok a soustava odvodňovacích příkopů. Přírodní překážky byly doplněny několika umělými dřevěnými. Prvořadé bylo zemědělské využití, závody koní se musely podřizovat. Postupem času získávaly dostihy na důležitosti, především kvůli rozrůstajícímu se cestovnímu ruchu, který zajišťovali bohatí majitelé koní, jezdci a rozrůstající se počet diváků. Na závodišti postupně vznikaly tribuny pro diváky i zázemí pro koně a jezdce. Závodiště postupně prošlo několika velkými přestavbami. Dnešní závodiště tak spíše připomíná francouzský park plný pečlivě zastřižených živých plotů s bíle natřeními břevny, pečlivě udržovaným trávníkem, umělými vodními překážkami a velmi komfortním zázemím.

V současném kurzu Velké pardubické steeplechase (tj. roku 2024 včetně) se stále nachází 13 překážek, které vznikly již v roce 1877:^[20][21] čísla 1–6, 18–22, 25–27 (přičemž č. 20 a 21, tj. Velké zahrádky se počítají za jednu překážku). Start se nachází na stále stejném místě již z doby prvního ročníku, 1874.^[13]

Na vývoj úrovně a prestiže dostihu měla velký vliv výše jeho dotace. Cena pro vítěze v prvních ročnících se skládala hlavně ze zápisného jednotlivých startujících. O něco později tvořily velkou část dotace příjmy ze vstupného. Za doby komunistického režimu byl dostih plně dotovaný státem. Po pádu režimu roku 1989 až dodnes (tj. roku 2024) se o náklady a dotaci dostihu zasluhují sponzoři (velké společnosti, finanční instituce a výjimečně musely financování převzít i státní instituce).

Velké pardubické steeplechase hrozil několikrát i zánik. Patrně nejohroženější^[22] byla na konci II. světové války, po které zůstalo závodiště silně poškozené a z části zastavěné, a po němž následoval komunistický převrat 1948.^[10] Naopak v roce 1954 došlo ke vzniku Mezinárodního překážkového meetingu, který předznamenal pro Velkou pardubickou steeplechase dobu určité renesance. Meeting společně založili organizace socialistických a lidově-demokratických států. Jako místo konání byly vybrány Pardubice a první ročník se konal roku následujícího, tj. 1955. Meeting obsahoval kromě Velké pardubické steeplechase celou řadu jiných dostihů. Účastnili se jej koně a jezdci především ze Sovětského svazu, z Bulharska, Maďarska, Německé demokratické republiky, Polska, Rumunska, dále pak v menším zastoupení z Anglie, Francie a po jednom účastníku z USA a Švýcarska.^[23] Zahraniční startující svým počtem nezřídka převyšovali počet tuzemských účastníků. Celkový počet startujících ve všech dostizích meetingu se v některých letech přiblížil číslu 200. Od vzniku meetingu po mnoho let dominovali dostihům v Pardubicích sovětští jezdci a koně.^[7][9]

Druhé největší ohrožení představovaly patrně protesty ochránců zvířat a aktivistů v letech 1990–1993. Protestů se účastnilo i mnoho cizinců a především roku 1992 měly závažný průběh (policie musela řešit výhrůžky výbuchem bomby v hledišti, někteří aktivisté vtrhli na dráhu, což vedlo i několika pádům koní a jezdců). Kvůli protestům dostihy v Pardubicích ztratily své dosavadní sponzory a žádný nový se nechtěl ze strachu na financování podílet. Tehdy Velkou pardubickou steeplechase zachránil vznik Dostihového spolku a.s., který společně založilo 45 podnikatelů z Pardubicka. Dostihový spolek si Pardubické závodiště dlouhodobě pronajal, navrhl a provedl úpravy překážek (mimo jiné zmenšení hloubky Velkého Taxisova příkopu z 2 m na 0,8 m) a zpřísnil kvalifikační podmínky i samotná pravidla. Na dotaci dostihu se pak složili velcí podnikatelé a banky z východních Čech.^[24] Dostihový spolek drží nad dostihem záštitu doposud (tj. do roku 2024), i když jeho složení se často měnilo. Sponzorství se v letech 1990–2018 (s výjimkou 1992) ujala Česká pojišťovna, od roku 2019 dosud (tj. 2024) je hlavním partnerem Velké pardubické steeplechase Pojišťovna Slavia.^[18]

Celosvětově jedinečným prvkem pardubického dostihového závodiště a Velké pardubické steeplechase je oranice. Do I. světové války šlo o poměrně hlubokou orbu, která navíc bezprostředně přiléhala k některým z překážek. Běh v ní byl pro koně velmi obtížný a vysilující, především pak v oranici rozmoklé dešti.^[22] V průběhu historie podíl oranice postupně ubýval – v prvních desetiletích tvořila přibližně 1/2 délky trati, po té podíl klesl na 1/3 a často kolísal. Dnes (tj. v roce 2024) oranice tvoří přibližně 1/4 délky trati. Navíc současnou oranici tvoří z důvodu bezpečnosti spíše zemina bez osetí než skutečně zoraná půda, která je kolem překážek prostřídána trávníkem. I díky tomu bývá současné tempo běhu koní mnohem vyšší než v předchozích obdobích.^[13][22][6]

Autoři několika monografií o Velké pardubické steeplechase se shodují, že závažných zranění postupně přibývá především proto, že překážky i trať je možné zdolávat čím dál vyšší rychlostí, kterou paradoxně dovolují bezpečnostní úpravy provedené za několik posledních desítek let. Podle jejich názoru ztratil dostih na sportovním duchu a jezdecké umění ustoupilo pouhé rychlosti koní.^[25][26]

^{[8][22][20][13][18]}

• 1874 – první ročník
• 1877 – změna trasy, přidání překážek
• 1881 – nejstarší dochovaný (neoficiální) čas vítěze
• 1885 – na závodišti poprvé přijímali sázky bookmakeři (tj. soukromí sázkoví podnikatelé^[27])
• 1890 – poprvé zvítězil kůň českého trenéra: valach Alphabet trenéra Dobrovského
• 1895 – rozvoj programu z jednoho do dvou dnů
• 1897 – další rozšíření programu ze dvou do tří dnů
• 1902 – poprvé zvítězil český jezdec: Ulrich Rosák s hřebcem Jour Fix^[6]
• 1903 – první dochovaný oficiální čas vítěze
• 1909 – nejnižší počet startujících: pouze 3, žádný z nich dostih nedokončil v časovém limitu
• 1910 – Rozdělení hlavního dostihu na dva: Velkou pardubickou steeplechase (pro profesionální a amatérské jezdce) a Pardubickou steeplechase armády (pro důstojníky jezdectva). Oba dostihy měly zcela stejný kurs, překážky i dotaci.
• 1914 až 1919 – přerušení, I. světová válka
• 1927 – úmrtí hned 4 koní na trati, první účast ženy-jezdkyně: Lata Brandisová s klisnou Nevěstou
• 1930 – první rozhlasový přenos ze závodiště
• 1937 – první vítězství ženy-jezdkyně: Lata Brandisová s klisnou Normou
• 1938 až 1945 – přerušení, II. světová válka
• 1946 – rozsáhlé opravy zchátralého a rozbombardovaného závodiště, změna kurzu, rekordní počet diváků: 60 000
• 1948 – poprvé bez mezinárodní účastni (v důsledku komunistického převratu v Československu^[2])
• 1952 – změna trasy (mimo jiné zrušení jižního oblouku vedoucího za tribunami) a navazující přečíslování překážek
• 1955 – první ročník Mezinárodního překážkového meetingu, dvoudenní program, silná mezinárodní účast
• 1957 – prodloužení trati o 400  metrů kvůli zjištěné odchylce, vložení jedné překážky: 10a – Prodloužený Taxisův příkop
• 1969 – poprvé se prováděli antidopingové testy^[2] (pouze u koní umístěných na prvních místech^[9]), v rámcovém programu uspořádán první dostih ve spolupráci s Mezinárodní federací amatérů Fegentri (International Federation of Gentlemen and Lady Riders)^[9]
• 1979 – největší hromadný pád: 14 koní z 19 na velkém Taxisově příkopu
• 1985 – zavedení podmínek pro kvalifikaci, zpřísnění pravidel a úpravy některých překážek coby nápravné opatření za závažný hromadný pád z předešlého roku, který zavinila nezkušenost většiny jezdců
• 1990 – první ročník po pádu komunistického režimu, první protesty ochránců zvířat (trvající až do roku 1993)
• 1992 – divoké protesty ochránců zvířat a aktivistů (vyhrožování bombovým atentátem, střety s policií na závodní dráze), založení Dostihového spolku a provedení rozsáhlých změn pro zajištění bezpečnosti koní (i jezdců).^[24][10][28]
• 1993 – zatrubnění potoka protékajícího závodištěm a nahrazení historických odvodňovacích příkopů umělými vodními překážkami, u některých překážek zrušení suchých příkopů^[24]
• 1998 – změna trati v úseku od překážky č. 28 (včetně), posunutí místa cíle a změna směru cílové rovinky
• 2006 – zatopení závodiště po silných bouřkách, přebudování všech vodních překážek na výrazně modré bazénky, aby koně bez problémů rozeznali jejich hrany^[29]
• 2016 – zpětná diskvalifikace vítězného Nikase a Marka Stromského (s odstupem několika týdnů od dostihu) na základě stopového množství zakázaných látek v krvi koně (o záměrný doping se nejednalo)^[30]
• 2020 – poprvé zcela bez účasti diváků vinou celosvětové pandemie nemoci covid-19^[31]
• 2024 – poprvé v historii dva vítězové

^{[13][22][20][6][7]}

Historie dostihu je velmi úzce spjatá s historií dostihového závodiště v Pardubicích. Závodiště, a tedy i kurs dostihu prošel 6 hlavními etapami:

1. 1874–1875 – Původní kurs, 5800 až 6400 metrů^[32], 24  překážek, navrhl Oktavián Zdenko Kinský
2. 1877–1937 – Úprava trasy pro lepší výhled diváků (vstupné byl hlavní zdroj financí pro dotaci dostihu). 6.900 metrů (průměr z 3 měření 6.800 až 7.100 metrů), 29  překážek, navrhli princ Alexander Thurn-Taxis, hrabě Oktavián Zdenko Kinský a baron Felix Aehrental.
3. 1946–1951 – Opravy po bombardování za II. světové války, přeložení jednoho ze dvou vnějších oblouků dovnitř závodiště, na kterém byla německou armádou postavena přistávací plocha a vrakoviště letadel. Délku trati prameny neuvádí, 30 překážek (nové odpovídaly charakterem těm původním), autory přestavby byly podplukovník Václav Procházka a správce závodiště Antonín Kruliš.
4. 1952–1956 – Přeložení druhého vnějšího oblouku dovnitř závodiště kvůli rozšíření pardubického letiště, které tehdy sloužilo výhradně armádě. Délka patrně 6.500 metrů (nedopatřením), 30 překážek. Autorem přestavby byl správce závodiště Zdeněk Teplý-Widner.
5. 1957–1997 – Oprava chybné délky trati vzniklá při předešlých změnách (400 m) a vložením nové překážky (10a, prodloužený Taxisův příkop). Délka 6.900 metrů, 31 překážek
6. 1998–současnost – Přesunutí cíle blíže nově vybudované centrální tribuně. Kvůli tomu došlo k přesunutí překážek 28–30 a otočení cílové rovinky (dříve zleva doprava, nyní zprava doleva).

V rámci jednotlivých etap však docházelo k dílčím změnám jednotlivých překážek. Obtížnost trati pak každý rok výrazně ovlivňuje počasí.

Dle^[9] byla trať v letech 1985–1988 (včetně) o přibližně 80 metrů kratší a neobsahovala překážku č. 6 (Popkovický skok). Ostatní zdroje se však o tomto zkrácení nezmiňují.

^{[8][9][10][18]}

• 1874 – první ročník, systém handicap (Tj. určení zátěže, kterou musí koně nést, odborníkem (handicaperem) pro každého koně zvlášť. Zátěž se určí na základě předchozích výsledků koně, aby všichni měli stejnou naději na vítězství)
• 1877 – stanovení nejnižší váhy, kterou mají koně nést: 65 kg
• 1880 – povolení startu koním ze všech zemí a jakéhokoli věku
• 1904 – stanovení časového limitu^[33]
• 1920 – stanovení nejvyšší přípustné váhy, kterou mohou koně nést: 82,5 kg^[34]
• 1923 – změna systému zátěže, kterou musí koně nést, z handicap na předepsanou váhu podle věku koně: 4 roky: 60 kg, 5 let: 66 kg, 6 a více let: 67 kg
• 1929 – zvýšení předepsané váhy, kterou musí koně nést: 4 roky: 63,5 kg, 5 let: 69,5 kg, 6 a více let: 70,5 kg^[34]
• 1950 – předepsání podmínek pro startující: umístění v alespoň dvou dostizích steeplechase, věk alespoň 6 let,^[34], změna předepsané váhy, kterou musí koně nést: 70,5 kg
• 1954 – zvýšení předepsané váhy, kterou musí koně nést: 72,5 kg
• 1977 – nová, přísnější pravidla (obsahující mimo jiné zákaz jakékoli pomoci s nasedáním jezdcům při pádu)
• 1985 – zpřísnění podmínek pro kvalifikaci coby nápravné opatření proti opakování závažného hromadného pádu roku 1984. Pád způsobili jezdci svou nekázní a nezkušeností a měl 3 oběti na životech.
  • podmínka absolvovat alespoň 2 kvalifikační dostihy bez chyby (tj. bez pádu a bez vyloučení z dostihu)
  • podmínka umístit se do 5. místa v alespoň jednom z kvalifikačních dostihů
  • (Zpřísnění pravidel doplňovalo i částečné upravení překážek)
• 1989 – zmírnění podmínek pro kvalifikaci^[24]
• 1993 – zpřísnění podmínek pro kvalifikaci i pravidel dostihu (mimo jiné zákaz nasednutí po pádu koně či jezdce) coby reakce na opakované a násilné protesty aktivistů

Až do poslední čtvrtiny 20. století bylo běžnou součástí dostihu po pádu koně či jezdce opětovně nasednout a pokračovat (nebyl-li kůň zraněný nebo neutekl-li jezdci). Přejít celou trať bez pádu bývalo výjimečné. Například roku 1920 nedokázal překonat velký Taxisův příkop bez pádu žádný ze startujících. Roku 1926 zvítězili Lady Anne a Rudolf Popler i přes 4 pády v průběhu dostihu.^[34] Roku 1955 utrpělo 20 startujících v součtu 43 pádů. Ještě v 70. letech 20. století je možné na dobových fotografiích vidět dobrovolníky stojící u jednotlivých překážek, kteří pomáhali jezdcům po pádu chytat jejich koně, aby mohli v závodu pokračovat. Dokonce pravidla dovolovala, aby v dostihu pokračoval i jiný jezdec, ovšem pouze v případě, že jeho hmotnost byla vyšší než hmotnost původního jezdce.^[17][16][19]

Opětovné nasednutí a pokračování v dostihu začala pravidla zakazovat v roce 1993 (coby jedno z bezpečnostních opatření po protestech ochránců zvířat a aktivistů)^[24]. Kromě toho je pádů v důsledku bezpečnostních úprav z posledních desetiletí o tolik méně a tempo tak vysoké, že časovou ztrátu by už nebylo možné dohnat.

Do I. světové války nebylo považováno za správné, aby v jednom dostihu soupeřili armádní důstojníci spolu s jezdci profesionály či amatéry. Tento názor měl takovou váhu, že roku 1911 byl vítězný jezdec Egan Krieger, německý poručík, od svého velitele potrestán 3 dny vězení, neboť se účastnil dostihu spolu s profesionálními jezdci. V letech 1912 a 1913 byl hlavní dostih dokonce rozdělen na dva identické: Pardubickou steeplechase armády výhradně pro armádní jezdce a Velkou pardubickou steeplechase, které se mohli účastnit pouze profesionálové a amatéři. Oba dostihy měly stejnou trať, stejné překážky i stejnou dotaci.^[8][33]

Dalším z dnešního pohledu nečekaným zvykem bylo, že mnozí majitelé své koně mimo dostihovou sezónu používali na práci v zemědělství, v lese nebo pro tahání kočárů. Mezi takové koně patřili například Junák (vítěz 1953) Ferdinanda Palyzy či Pohanka (vítězka z roku 1931) Zdenko Radslava Kinského. Některým úspěšným dostihovým koním se tato činnost stala povoláním po konci jejich dostihové kariéry – například Ben Hurovi (vítězi roku 1929) po zranění nohy při svém posledním dostihu.^[35]

Výše dotace v následující tabulce pochází z dostupných zdrojů^{[36][9][37][24]}. POZOR: Mnohé údaje literatura neuvádí, proto závěrečné roky jednotlivých období musely být někde extrapolovány.

V průběhu let se trasa i překážky několikrát upravovaly. Měnila se tedy i náročnost dostihu, a tak není možné přímo srovnávat výsledky koní a jezdců nejstarších účastníků s těmi pozdějšími.^[20]

Současná podoba kurzu pochází z roku 1998.^[21] Na trase dlouhé 6.900 m zahrnuje 31 překážek z celkových 55 na pardubickém dostihovém závodišti.^[41][5]

• 1. Živý plot
• 2. Živý plot s příkopem
• 3. Malý vodní příkop
• 4. Velký Taxisův příkop
• 5. Irská lavice
• 6. Popkovický skok
• 7. Francouzský skok
• 8–9. Malé zahrádky
• 10. Anglický skok
• 10a. Prodloužený Taxisův příkop
• 11. Živý plot s příkopem
• 12. Živý plot – seskok
• 13. Živý plot
• 14. Poplerův skok
• 15. Drop
• 16. Kamenná zeď
• 17. Hadí příkop
• 18. Velký vodní příkop
• 19. Malý Taxisův příkop
• 20–21. Velké zahrádky
• 22. Suchý příkop (za lesem)
• 23. Steeplechase skok
• 24. Živý plot (u hangáru)
• 25. Velký anglický skok
• 26. Suchý příkop (mezi břízkami)
• 27. Havlův skok
• 28. Steeplechase skok
• 29. Steeplechase skok
• 30. Steeplechase skok

• Překážky
• 
  1. Živý plot
• 
  2. Živý plot s příkopem
• 
  3. Malý vodní příkop
• 
  4. Velký Taxisův příkop
• 
  5. Irská lavice
• 
  6. Popkovický skok
• 
  7. Francouzský skok
• 
  8.–9. Malé zahrádky
• 
  10. Anglický skok
• 
  10a. Prodloužený Taxisův příkop
• 
  11. Živý plot s příkopem
• 
  12. Živý plot – seskok
• 
  13. Živý plot
• 
  14. Poplerův skok
• 
  15. Drop
• 
  16. Kamenná zeď
• 
  17. Hadí příkop
• 
  18. Velký vodní příkop
• 
  19. Malý Taxisův příkop
• 
  20–21. Velké zahrádky
• 
  22. Suchý příkop (za lesem)
• 
  23. Steeplechase skok
• 
  24. Živý plot (u hangáru)
• 
  25. Velký anglický skok
• 
  26. Suchý příkop (mezi břízkami)
• 
  27. Havlův skok
• 
  28. Steeplechase skok
• 
  29. Steeplechase skok
• 
  30. Steeplechase skok

• Nejúspěšnějším koněm historie je Železník, který vyhrál Velkou pardubickou čtyřikrát (v letech 1987–1989 a 1991, vždy s Josefem Váňou v sedle)^[42]. Uznání si však zaslouží každý kůň, který se náročného dostihu kdy zúčastnil.
• Nejrychlejší závod se běžel v roce 2015, kdy valach Nikas s žokejem Markem Stromským dosáhl času 8:55,29 min. Byla to teprve druhá Velká pardubická, která se jela pod 9 minut.^[43] Nikas však později byl zpětně diskvalifikován, neboť v jeho vzorku se našlo malé množství zakázaných látek (kofein a teobromin). Podle odborníků byly koncentrace natolik nízké, že nemohly Nikase nijak ovlivnit, ale pravidla jiný postup nedovolovala. Zakázané látky pocházely z krmiva, kam se dostaly omylem.^[30] Po Nikasově diskvalifikaci je nejrychlejším časem 8:56,01 min valacha Ribelina s žokejem Pavlem Kašným, v závodě druhým v témže roce. Do té doby držela rekord závodu bělka Sixteen s žokejem Josefem Bartošem, která v roce 2008 zaběhla čas 8:58,99 min. Čas Sixteen zůstává stále rekordem pro klisny.^[44]
• Jak obdivuhodný výkon koně předvádí, ilustruje průměrná rychlost klisny Sixteen držící dosavadní rekord z roku 2008: 6.900 metrů dlouhá trať uběhlá za 8:58,99 činí průměrnou rychlost 12,80 m/s, tj. 46,08 km/h. K tomu je nutno připočíst 31 skoků, které se na trati nachází.
• Nejmladším vítězem se stal Josef Vavroušek roku 1956, který vyhrál ve věku 19 let, v sedle valacha Letce^[2].
• Nejstarším vítězem je Vladimír Hejmovský, který vyhrál ve věku 59 let spolu s koněm Salvatorem^[45]
• Jediným osminásobným vítězem je žokej Josef Váňa.
• Jedinou ženou, která zvítězila ve Velké pardubické, je Lata Brandisová. Stalo se tak v roce 1937 a jela v sedle klisny Normy.
• Jediným žokejem, který vyhrál čtyři ročníky za sebou, je Peter Gehm (2001, 2002, 2003 a 2004).
• Nejvíce koní na startu, 29, se sešlo roku 1990^[28][46]
• Nejméně koní na startu, 3, se sešlo roku 1909^[47][46]
• V roce 1884 dostih dokončili pouze dva koně kvůli mimořádně obtížné hluboké půdě. Druhá v pořadí, klisna Viktorie, vítězka z let 1881 a 1883, byla natolik vyčerpaná, že cílem prošla pouze krokem.^[8]
• V roce 1889 zvítězila klisna Parisis s jezdcem Fletcherem, kteří byli považování za outsidery. Zisk ze sázek byl rekordních 2200:50 zlatých.^[8]
• V roce 1890 byla půda po deštích natolik hluboká, že koně celý závod zdolali pouze v klusu či jen krokem.^[8]
• V roce 1909 dostih nedokončil žádný kůň.^[8]
• V roce 1911 dostal vítězný jezdec, poručík Egan Krieger od svého velitele trest 3 dnů vězení za účast v dostihu spolu s profesionálními jezdci. Soupeření armádních důstojníků s ostatními jezdci byla v té době považována za natolik nevhodnou, že v letech 1912 a 1913 se pro armádní jezdce konal samostatný dostih – Velká pardubické armády.
• V roce 1920 nedokázal žádný z koní překonat velký Taxisům příkup bez pádu. Dostih byl ukončen bez vítěze, neboť jediný Jonathan (s jezdcem Kozlíkem), který doběhl do cíle, byl diskvalifikován pro překročení časového limitu.^[48]. Dodatečně, po téměř padesáti letech, byla diskvalifikace zrušena a jména koně i jezdce byla do listiny vítězů zpětně doplněna.^[8]
• V roce 1975 do vedoucího Flanga s žokejem Grasslem před úplně poslední překážkou omylem narazil z boku osamělý kůň Bledax. Ten svého jezdce ztratil a bezradně pobíhal po závodišti. Nečekaný střet byl tak silný, že oba koně upadli. Naštěstí se ani jim, ani jezdci nic vážného nestalo. Flang a Grassl dostih už ale dokončit nemohli, a přišli tak o zasloužené vítězství. Flangovi byla alespoň udělena symbolická čestná stuha.^[9][25]
• V roce 1977 doběhl do cíle navzdory 6 pádům hřebec Despota s jezdcem Karlem Vítem. Trať byla tento rok velmi těžká kvůli dlouhotrvajícím dešťům. I přes prokázání mimořádně velkého sportovního ducha byli diskvalifikováni pro překročení časového limitu.^[2][49][9]
• V roce 1990 byla při příležitosti 100. ročníku závodu vydána stříbrná stokorunová pamětní mince (autorka Jarmila Truhlíková-Spěváková).^[50]
• V roce 1992 obsadili ochránci zvířat startovní prostor a pokusili se zabránit zahájení dostihu na protest proti množství koní, kteří při závodu zahynuli. Následoval tvrdý policejní zákrok, který vedl k jejich rozehnání. Následný chaos způsobil, že na velkém Taxisově příkopu spadlo osm koní včetně obhájce prvenství Železníka. Důsledkem aféry byla úprava trati v roce 1994, kdy bylo zavedeno změkčení povrchu dráhy zavlažováním a byla snížena hloubka velkého Taxisova příkopu ze dvou metrů na necelý jeden.^[51][52]
• V roce 2010 musela poprvé (a dosud naposledy (tj. do 2024)) o vítězi rozhodnout cílová fotografie. Tiumen a Josef Váňa podle ní zvítězili nad Amant Grisem s Markem Stromským o délku nosu (0,01 vteřiny)^[13][30]
• V roce 2015 ztratil valach Peintre Abstrait za překážkou č. 6 svého jezdce (po srážce s jiným volně pobíhajícím koněm). Peintre pak sám dokázal dokončit celý dostih, korektně absolvoval všechny skoky spolu s ostatními, přičemž nikoho neohrozil ani neomezil.^[30]. Literatura se nezmiňuje, kolikátý doběhl ani zda dostal od pořadatelů či od svého majitele za výjimečný výkon nějakou odměnu.
• Hřebec Korok, vítěz Velké pardubické steeplechase z let 1969, 1971 a 1972 byl ve věku dvou let určený k porážce na maso, neboť se majitelům zdál pro svou vrozenou vadu zcela neperspektivní. Korok měl značné vychýlení pravé přední nohy v kloubu směrem do strany. Před tímto osudem ho na poslední chvíli zachránila veliká šťastná náhoda. Díky ní a díky svým novým majitelům se později svému postižení navzdory stal jedním z nejúspěšnějších dostihových koní v Československu.^[53]
• Pardubické dostihové závodiště vzniklo na území, které z části tvořila bažina a z části sloužilo jako hospodářsky obdělávaná půda protkaná soustavou odvodňovacích kanálů. Ještě do I. světové války se na závodišti pěstovala zelenina a pokud zemědělci nemohli svou úrodu včas sklidit, koně při dostihu museli běžet přes políčka s bramborami, řepou, jetelem či okurkami. To prý bylo nebezpečné jak pro koně, tak i pro jezdce. Pokud zemědělci svou úrodu stihli sklidit, museli koně překonávat hluboko zoranou půdu. Z těchto prvopočátků pochází tradice vodních příkopů a především oranice Velké pardubické steeplechase, což je celosvětově unikátní prvek.^[13][22][20]
• Za I. světové války byla v tribuně pardubického závodiště zřízena provizorní vojenská nemocnice.^[34][7] Během II. světové války zřídila německá armáda na části území přistávací plochu a vrakoviště letadel. Ke konci války pak bylo závodiště vážně poničeno při bombardování blízké chemické továrny^[2] (41 kráterů, úplné zničení několika překážek^[7][13][54]).
• V roce 2024 byli vítězové dva – Sexy Lord (žokej Jaroslav Myška) a Godfrey (žokej Jan Faltejsek).

^{[55][56][18][6]}

Rovinných dostihů se v současnosti ženy-jezdkyně účastní poměrně často (a s úspěchy), ale dostihy typu steeplechase cross-country jsou stále doménou mužů-jezdců. Je to pravděpodobně způsobeno tím, že cross-country je fyzicky náročnější a hrozí v něm častější a závažnější zranění. Snad proto se ženy účastní cross-country spíše jako trenérky, pořadatelky, lékařky nebo ošetřovatelky (kde jsou naopak naprosto nenahraditelné).^[56] Pro diváky je patrně nejviditelnější startérka Ing. Soňa Froňková, která zahajuje dostih již od roku 2004^[29][31].

Dosud (tj. do roku 2024 včetně) se Velké pardubické steeplechase účastnilo pouze 9 jezdkyň:

1. Lata Brandisová
2. Eva Palyzová
3. Jana Nová
4. Charlotte Brew
5. Renáta Charvátová
6. Martina Růžičková
7. Lucie Baluchová
8. Veronika Škvařilová-Řezáčová
9. Lenka Neprašová (2024)

Jako vůbec první žena v historii se dostihu účastnila slečna komtesa Maria Immaculata Brandisová (známá spíše pod zkráceným jménem Lata). Stalo se tak roku 1927, tj. ve 46. ročníku (53 let od prvního ročníku). Po té se Velké pardubické účastnila ještě 9× (pouze 2× nedokončila, 7× se umístila do 5. místa)^[56] a v roce 1937 se dokonce stala první a dosud jedinou vítězkou a to spolu s klisnou Normou.

Eva Palyzová (dívčím jménem Vítová^[56]) se rovněž účastnila Velké pardubické opakovaně, dvakrát dosáhla 2. místa: v roce 1965 s Cavaletem a roku 1971 s Metálem.

Martina Růžičková je nejen jezdkyní, ale i majitelkou koní a hlavně uznávanou trenérkou. Jako jezdkyně se účastnila Velké pardubické 5×, naposledy v roce 2014.

Lucie Baluchová se Velké pardubické steeplechase účastnila dvakrát. Při své první účasti v roce 1997 se umístila na 3. místě spolu se svým vlastním koněm, valachem Grettym. Podruhé, v roce 2010,^[56] jela v sedle klisny Ligrety, ale kvůli pádu na 11. překážce závod nedokončily.

Jana Nová (rozená Jášová^[56]) se také účastnila pouze jednou, roku 1972 s klisnou Lukavou dosáhly 8. místa^[2] (přičemž je zdržel pád na velkém Taxisově příkopu). Jana Nová byla civilním povoláním úřednice podniku Škoda Plzeň a jezdectví se věnovala pouze ve svém volném čase.^[56]

Pozoruhodný je příběh Angličanky Charlotte Brew. Byla první ženou, která se účastnila dostihu v Anglii. Až do té doby, tj. do roku 1976, anglické zákony účast jezdkyň nedovolovaly. Aby si splnila svůj sen, systematicky usilovala o to, aby vyvrátila všechny námitky a protiargumenty, aby se i ženy mohly v Anglii dostihů účastnit. Prokázala při tom velkou míru houževnatosti a cílevědomosti. V roce 1977 se pak jako první žena účastnila i slavného dostihu Grand National Liverpool steeplechase. Ve stejném roce se později zúčastnila i Velké pardubické steeplechase. Ve všech dostizích jela v sedle svého vlastního koně Barony Forta. Navzdory velkému úsilí se jí nepodařilo Grand National ani Velkou pardubickou steeplechase dokončit kvůli pádům.

I ostatní dámy se dostihu zúčastnily pouze jednou, ale závod nedokončily: Renáta Charvátová roku 1990 s klisnou Monkou a Veronika Škvařilová-Řezáčová roku 2020 s All Scaterem.

Je třeba zdůraznit, že samotná kvalifikace do velkých dostihů, jakými jsou Velká pardubická steeplechase a Grand National, vyžaduje umístění v několika dalších dostizích, při nichž musí jezdec/jezdkyně prokázat své kvality.

Není bez zajímavosti, že v Československu se Lata Brandisová mohla coby první jezdkyně účastnit dostihu v roce 1927, zatímco v Anglii, kolébce dostihového sportu, mohla Charlotte Brew coby první jezdkyně stanout na startu až roku 1976, tj. o 49 let později.

Pouze jedenkráte se stalo, že se na startu sešlo více jezdkyň současně – v roce 1972 startovaly Eva Palyzová a Jana Nová. Ve všech ostatních letech startovaly ženy vždy samotné.^[55][56]

^{[57][46][58][42]}

Ročník	Rok	Kůň	Věk	Pohlaví	Barva	Jezdec	Čas	Koní na startu	Koní v cíli
1.	1874	Fantôme	6	hřebec	tmavý hnědák	George Sayers		14	6
2.	1875	Brigand	5	valach	hnědák	George Herbert		8	5
	1876	Dostih se nekonal kvůli velkým mrazům.[57][8][58]
3.	1877	Brigand	7	valach	hnědák	Fritz Metternich		10	4
4.	1878	Brigand	8	valach	hnědák	Fritz Metternich		5	3
5.	1879	Rudi	5	hřebec	hnědák	I. Hanreich		4	3
6.	1880	Good Morning	4	hřebec	hnědák	Max Phillips		7	4
7.	1881	Victoria	8	klisna pol.	hnědka	Hector Baltazzi[Vítězové 1]	10:45,2[46][8]	4	3
8.	1882	Per Dampf	5	klisna	ryzka	Thomas Harraway		6	4
9.	1883	Victoria	10	klisna pol.	hnědka	Hector Baltazzi		8	4
10.	1884	Jessica	6	klisna pol.	ryzka	William H. Moore		4	2
11.	1885	Abracadabra	6	valach	bělouš	Hansi Fries		7	5
12.	1886	Hanno	4	hřebec	hnědák	Richard Harry Fletcher		6	3
13.	1887	Woodman	9	valach	hnědák	Hector Baltazzi		6	3
14.	1888	Et Caetera	4	klisna	hnědka	Max Phillips		5	3
15.	1889	Parisis	6	klisna	hnědka	Richard Harry Fletcher		6	3
16.	1890	Alphabet	5	valach	ryzák	George Williamson[Vítězové 2]		4	2
17.	1891	Lady Anne	5	klisna pol.	ryzka	Richard Harry Fletcher		5	3
18.	1892 [Vítězové 3]	Alphabet	7	valach	ryzák	John Westlake		8	7
19.	1893	Hadnagy	7	valach	hnědák	George Williamson		8	4
20.	1894	Lady Anne	8	klisna pol.	ryzka	Edward Geoghegan		6	4
21.	1895	Galamb II	4	hřebec	hnědák	A. Hall		10	7
22.	1896	Lady Anne	10	klisna pol.	ryzka	Edward Geoghegan		12	4
23.	1897	Magyarád	5	hřebec	hnědák	Edward Geoghegan		6	3
24.	1898	Handy Andy		valach pol.	hnědák	R. Jekyll		6	3
25.	1899	Sláva	5	klisna	tmavá hnědka	Thomas H. Buckenham		5	1
26.	1900 [Vítězové 4]	Magyarád	8	hřebec	hnědák	Thomas H. Buckenham		7	3
27.	1901	Chorazy	6	hřebec	tmavý hnědák	Frederick E. Slinn		8	4
28.	1902	Jour Fix	6	hřebec	tmavý hnědák	Ulrich Rosák		10	4
29.	1903	Jour Fix	7	hřebec	tmavý hnědák	Ulrich Rosák	12:04,0[42]	8 [Vítězové 5]	4 [Vítězové 6]
30.	1904	Dennis	6	valach pol.	tmavý hnědák	Thomas H. Buckenham		7	6
31.	1905	Scotch Moor	10	valach	tmavý hnědák	Max Seiffert	11:25,3	8	5
32.	1906	Tigra	4	klisna	ryzka	Harry H. Huxtable	12:10,6	9	5
33.	1907	Kourgan	6	valach	hnědák	Josef Birghan	11:24,6	10	5
	1908	Dostih se nekonal kvůli silným mrazům[57][8][58]
34.	1909	Žádný kůň neprošel cílem.						3	0
35.	1910 [Vítězové 7]	Paul Heston	5	valach pol.	vraník	Max Seiffert	14:26,5	8	2
36.	1911	Glenmorgan	6	valach	ryzák	Jenö von Egan-Krieger	10:22,0	10	4
37.	1912[Vítězové 8]	Jamagata	6	hřebec	hnědák	František Bartosch	11:39,4	11	6
[Vítězové 9]	1912	Hurain		valach pol.		Wilhelm Reimer	12:11,5	12	10
38.	1913	Dick Turpin	10	valach	ryzák	Ferencz Janek	11:11,5	6	2
[Vítězové 10]	1913	Hurain		valach pol.		Wilhelm Reimer	10:57,5	10	7
	1914–1919	Dostih se nekonal kvůli I. světové válce[61][57]
39.	1920	Jonathan [Vítězové 11]	11	valach	ryzák	Karel Kozlík	20:15,0	6	1
40.	1921	Periwig	7	valach	ryzák	Josef Syrový	15:32,0	8	3
41.	1922	Baldur	5[49]	valach pol.	tmavý hnědák	František Gimpl	15:27,0	7	2
42.	1923	Landgraf II	5	hřebec pol.	ryzák	Jan Pinter [Vítězové 12]	13:29,0	10	4
43.	1924	Herero	12[49]	valach pol.	tmavý hnědák	Eduard Stärz	13:10,0	5	3
44.	1925	Landgraf II	7	hřebec pol.	ryzák	Karel Holoubek	19:19,2	8	3
45.	1926 [Vítězové 13]	All Right II	7	klisna	ryzka	Rudolf Popler	17:44,6	13	6
46.	1927	Forum		valach pol.	hnědák	Josef Charous	14:00,0	13	5
47.	1928	Vogler	8	valach pol.	ryzák	Hans Schmidt	12:03,9	14	10
48.	1929	Ben Hur	7	valach pol.	bělouš	Gustav Schwandt	12:37,0	12	4
49.	1930	Gyi Lovam!	8	valach	tmavý hnědák	Rudolf Popler	12:00,0	8	4
50.	1931	Pohanka	5	klisna	tmavá hnědka	F. Durand	14:47,8	12	5
51.	1932	Remus	7	valach pol.	vraník	Reguiero Spano	12:48,8	16	10
52.	1933	Remus	8	valach pol.	vraník	Reguiero Spano	11:24,6	13	5
53.	1934	Wahne	11	klisna	hnědka	H. Wiese	12:44,0	12	8
54.	1935	Herold	10	valach pol.	bělouš	Oskar Lengnik	10:41,4	8	5
55.	1936	Herold	11	valach pol.	bělouš	Oskar Lengnik	10:47,0	15	8
56.	1937	Norma	10	klisna pol.	plavka	Lata Brandisová	10:47,0	15	10
	1938–1945	Dostih se nekonal kvůli II. světové válce[57]
57.	1946	Titan [Vítězové 14]	9	valach pol.	tmavý hnědák	Miloš Svoboda	11:56,4	8	5
58.	1947	Rayon De Lune	12	hřebec	hnědák	Maurice Buret	10:30,8	16	10
59.	1948	Var	9	valach pol.	hnědák	Miroslav Kotek	11:03,3	11	5
60.	1949	Učeň	11	valach pol.	hnědák	Oldřich Dostál	10:55,3	18	5
61.	1950	Var	11	valach pol.	hnědák	Josef Jungmann	11:17,2	11	6
62.	1951	Salvator	10	hřebec	vraník	Vladimír Hejmovský	10:58,0	16	9
63.	1952	Vítěz	13	valach pol.	hnědák	Miloš Svoboda	11:25,3	11	6
64.	1953	Junák	10	valach pol.	ryzák	Ferdinand Palyza[62]	11:13,5	14	5
65.	1954	Unkas	14	hřebec	tmavý hnědák	Ludvík Raimond	13:08,0	9	5
66.	1955	19/51 Furioso XIV	7	hřebec pol.	ryzák	Jozef Čajda	11:32,1	20	10
67.	1956	Letec	11	valach	hnědák	Josef Vavroušek	13:14,8	18	9
68.	1957	Epigraf	8	valach	tmavý hnědák	Vladimir Nikoforovič Fedin	11:27,9	23	14
69.	1958	Epigraf	9	valach	tmavý hnědák	Vladimir P. Prachov	13:11,0	15	11
70.	1959	Epigraf	10	valach	tmavý hnědák	Vladimir P. Prachov	12:05,2	17	8
71.	1960	Grifel	7	hřebec	ryzák	Ivan L. Avdějev	12:32,0	14	8
72.	1961	Grifel	8	hřebec	ryzák	Ivan L. Avdějev	10:21,3	13	6
73.	1962	Gaboj	6	hřebec	hnědák	Rostislav P. Makarov	10:05,1	11	7
74.	1963	Koran	12	valach	hnědák	František Vítek	10:47,2	15	8
75.	1964	Priboj	7	hřebec pol.	ryzák	Valentin Z. Gorelkin	11:33,6	14	7
76.	1965	Mocná	7	klisna	hnědka	František Vítek	10:39,6	13	9
77.	1966	Nestor	7	valach pol.	hnědák	Tibor Kňazík	12:22,6	21	7
78.	1967	Dresděn[Vítězové 15]	8	valach	hnědák	A. N. Sokolov	11:34,7	26	9
	1968	Dostih se nekonal kvůli okupaci[58]
79.	1969	Korok	7	hřebec	ryzák	Václav Chaloupka	11:01,2	19	9
80.	1970	Vezna II	6	klisna pol.	hnědka	Nedělko G. Milev	11:41,2	23	13
81.	1971	Korok	9	hřebec	ryzák	Václav Chaloupka	11:02,8	20	10
82.	1972	Korok	10	hřebec	ryzák	Václav Chaloupka	10:55,2	18	8
83.	1973	Stephen’s Society	7	valach	hnědák	Christopher Collins	10:04,9	20	8
84.	1974	Mor	10	valach	hnědák	Karel Benš	10:42,7	14	8
85.	1975	Mor	11	valach	hnědák	Karel Benš	11:01,7	18	8
86.	1976	Limit	8	valach	hnědák	František Zobal	10:59,4	13	6
87.	1977	Václav	9	hřebec	hnědák	Václav Chaloupka	12:15,2	19	8
88.	1978	Lancaster	6	hřebec	ryzák	Jiří Kasal	11:30,6	17	5
89.	1979	Legenda	6	klisna	hnědka	Jiří Chaloupka	11:07,1	19	7
90.	1980	Simon	9	valach pol.	hnědák	Vlastimil Knápek	11:47,53	21	10
91.	1981	Sagar	6	hřebec	ryzák	Pavel Liebich	12:46,37	22	6
92.	1982	Sagar	7	valach [Vítězové 16]	ryzák	Pavel Liebich	10:12,4	25	6
93.	1983	Sagar	8	valach	ryzák	Pavel Liebich	10:28,0	19	10
94.	1984	Erot	9	hřebec	hnědák	Nikolaj Chludějev	10:48,9	16	4
95.	1985	Festival	11	valach pol.	hnědák	Petr Vozáb	10:36,4	11	6
96.	1986	Valencio	9	valach	černý hnědák	Karel Zajko	10:39,04	14	6
97.	1987	Železník	9	valach	ryzák	Josef Váňa	9:56,13	12	5
98.	1988	Železník	10	valach	ryzák	Josef Váňa	10:59,8	13	3
99.	1989	Železník	11	valach	ryzák	Josef Váňa	10:16,3	25	8
100.	1990	Libentína	8	klisna	hnědka	Karel Zajko	9:49,4	29	11
101.	1991	Železník	13	valach	ryzák	Josef Váňa	10:01,1	22	10
102.	1992	Quirinus	10	valach	hnědák	Jaroslav Brečka	10:09,1	15	5
103.	1993	Rigoletto	9	hřebec	černý hnědák	Libor Štencl	10:29,0	9	1
104.	1994	Erudit	8	hřebec pol.	ryzák	Vladislav Snitkovskij	10:06,7	19	13
105.	1995	It’s a Snip	10	valach	ryzák	Charles Mann	10:03,43	16	10
106.	1996	Cipísek	8	valach pol.	hnědák	Vladislav Snitkovskij	9:35,00	21	10
107.	1997	Vronsky	9	valach	hnědák	Josef Váňa	10:34,30	14	9
108.	1998	Peruán	10	valach	tmavý hnědák	Zdeněk Matysík	10:10,01	22	7
109.	1999	Peruán	11	valach	tmavý hnědák	Zdeněk Matysík	9:16,00	16	9
110.	2000	Peruán	12	valach	tmavý hnědák	Zdeněk Matysík	9:29,00	15	10
111.	2001	Chalco	8	valach	hnědák	Peter Gehm	10:04,52	21	10
112.	2002	Maskul	8	valach	hnědák	Peter Gehm	10:22,70	17	10
113.	2003	Registana	7	klisna	hnědka	Peter Gehm	9:30,14	19	10
114.	2004	Registana	8	klisna	hnědka	Peter Gehm	9:15,48	17	7
115.	2005	Maskul	11	valach	hnědák	Dirk Fuhrmann	9:11,21	16	7
116.	2006	Decent Fellow	11	valach	ryzák	Josef Bartoš	9:20,60	17	8
117.	2007	Sixteen	7	klisna	bělka	Dušan Andrés	9:18,66	14	9
118.	2008	Sixteen[Vítězové 17]	8	klisna	bělka	Josef Bartoš	8:58,99	16	8
119.	2009	Tiumen	8	valach	tmavý hnědák	Josef Váňa	9:19,56	25	18
120.	2010	Tiumen	9	valach	tmavý hnědák	Josef Váňa	9:03,73	19	12
121.	2011	Tiumen	10	valach	tmavý hnědák	Josef Váňa	9:15,29	14	9
122.	2012	Orphee des Blins	10	klisna	hnědka	Jan Faltejsek	9:13,39	23	15
123.	2013	Orphee des Blins	11	klisna	hnědka	Jan Faltejsek	9:33,22	20	6
124.	2014	Orphee des Blins	12	klisna	hnědka	Jan Faltejsek[Vítězové 18]	9:08,25	22	17
125.	2015	Ribelino[Vítězové 19]	7	valach	hnědák	Pavel Kašný	8:56,01	22	11
126.	2016	Charme Look[Vítězové 20]	9	valach	tmavý hnědák	Jan Faltejsek	9:42,86	15	11
127.	2017	No Time to Lose	8	valach	hnědák	Jan Kratochvíl	9:39,98	19	8
128.	2018	Tzigane Du Berlais	7	valach	hnědák	Jan Faltejsek	9:05,56	20	13
129.	2019	Theophilos	9	valach	hnědák	Josef Bartoš	9:28,76	20	12
130.	2020	Hegnus	12	valach	hnědák	Lukáš Matuský	9:22,99	18	13
131.	2021	Talent	10	valach	ryzák	Pavel Složil ml.	9:12,79	18	9
132.	2022	Mr Spex	8	valach	hnědák	Lukáš Matuský	9:31,24	15	8
133.	2023	Sacamiro	10	valach	hnědák	Jan Faltejsek	9:28,27	18	8
134.	2024	Godfrey	8	valach	tmavý hnědák	Jan Faltejsek	9:40,00[63]	16	10
		Sexy Lord	8	valach	ryzák	Jaroslav Myška

Počet vítězství	Jezdec	Roky a koně
8×	Josef Váňa	1987, 1988, 1989, 1991 Železník, 1997 Vronsky, 2009, 2010, 2011 Tiumen
7×	Jan Faltejsek	2012, 2013, 2014 Orphee des Blins, 2016 Charme Look, 2018 Tzigane du Berlais, 2023 Sacamiro, 2024 Godfrey
4×	Václav Chaloupka	1969, 1971, 1972 Korok, 1977 Václav
	Peter Gehm	2001 Chalco, 2002 Maskul, 2003, 2004 Registána
3×	Hector Baltazzi	1881, 1883 Victoria, 1887 Woodman
	Richard Fletcher	1886 Hanno, 1889 Parisis, 1891 Lady Anne
	Edward Geoghegan	1894, 1896 Lady Anne, 1897 Magyarád
	Thomas H. Buckenham	1899 Slava, 1900 Magyarád, 1904 Dennis
	Pavel Liebich	1981, 1982, 1983 Sagar
	Zdeněk Matysík	1998, 1999, 2000 Peruán
	Josef Bartoš	2006 Decent Fellow, 2008 Sixteen, 2019 Theophilos
2×	Franz von Metternich	1877, 1878
	M. Philips	1880, 1888
	George Williamson	1890, 1893
	Ulrich Rosák	1902, 1903
	M. Seifert	1905, 1910
	Rudolf Popler	1926, 1930 (r. 1932 bylo vítězství sporné)
	Ruggiero Spano	1932, 1933
	Oscar Lengnik	1935, 1936
	Miloš Svoboda	1946, 1952
	Vladimir P. Prachov	1958, 1959
	Ivan L. Avdějev	1960, 1961
	František Vítek	1963, 1965
	Karel Benš	1974, 1975
	Karel Zajko	1986, 1990
	Vladislav Snitkovskij	1994, 1996

Dosud (tj. do roku 2023 včetně) se podařilo jedinému Peteru Ghemovi zvítězit čtyřikrát po sobě, pokaždé však spolu s jiným koněm. Jedné dvojici jezdec–kůň se podařilo zvítězit čtyřikrát: Josefu Váňovi a Železníkovi. Šesti dvojicím jezdec-kůň se podařilo zvítězit třikrát.^[64]

Počet vítězství	Kůň	Roky a jezdci
4×	Železník	1987, 1988, 1989, 1991 Josef Váňa
3×	Brigand	1875 George Herbert, 1877, 1878 Franz Metternich
	Lady Anne	1891 Richard Harry Fletcher, 1894, 1896 Edward Geoghegan
	Epigraf	1957 Vladimir Nikoforovič Fedin, 1958, 1959 Vladimir P. Prachov
	Korok	1969, 1971, 1972 Václav Chaloupka
	Sagar	1981, 1982, 1983 Pavel Liebich
	Peruán	1998, 1999, 2000 Zdeněk Matysík
	Tiumen	2009, 2010, 2011 Josef Váňa
	Orphee des Blins	2012, 2013, 2014 Jan Faltejsek
2×	Victoria	1881, 1900
	Alphabet	1890, 1892
	Magyarád	1897, 1900
	Jour Fix	1902, 1903
	Landgraf II	1923, 1925
	Remus	1932, 1933
	Herold	1935, 1936
	Var	1948, 1950
	Grifel	1960, 1961
	Mor	1974, 1975
	Maskul	2002, 2005
	Registana	2003, 2004
	Sixteen	2007, 2008

Dosud (tj. do roku 2023 včetně) se podařilo 5 koním zvítězit ve třech po sobě jdoucích ročnících, z toho jedné klisně (Orphee de Blins).^[65]

Aktualizováno po ročníku 2023. Není započítán dostih z roku 1909, kdy cílem neprošel žádný kůň, ani dva závody Velké pardubické armády z let 1912 a 1913.

V hlavním dostihu Velké pardubické dosud (tj. do roku 2023 včetně) nezemřel žádný z jezdců ani jezdkyň a ani neutrpěl žádné fatální zranění. Některá zranění si sice vyžádala převoz jezdce do nemocnice (například Martina Lišky v roce 2023^[66]), ale ani taková nikdy neměla dlouhodobé následky.

Několik závažných nehod se událo při doprovodných dostizích hlavního dostihu.^[1][16][17]

Za jedinou smrt jezdce spojenou s účastí ve Velké pardubické steeplechase je možné považovat smrt Vladimíra Hejmovského, vítěze z roku 1951 s hřebcem Salvatorem. Vladimír Hejmovský však nezemřel na následky zranění z dostihu, ale v průběhu výslechu Státní bezpečnosti (StB).

Vladimír Hejmovský (původním jménem Vladimír Alexandrovič Gejmovskij) byl původem polský šlechtic narozený v Litvě. Vystudoval vojenskou akademii v Petrohradu a účastnil se bojů při sovětské revoluci na straně carské armády, v nichž získal hodnost podplukovníka. Po rozpuštění armády v roce 1920 a nuceném odchodu z Ruska se uchýlil do Československa. Zde se stal vojenským důstojníkem dělostřelectva a pracoval jako cvičitel jízdy na koních a zemědělský inženýr. Vladimír Hejmovský byl podle osobních svědectví velmi čestný a charismatický muž, velmi společenský a tělem i duší sportovec. Byl oblíbeným instruktorem jízdy na koni a měl přirozený respekt u lidí i u koní. Koně měl po celý život opravdu rád a mimořádně dobře jim rozuměl. Skokovému jezdectví se jako vojenský důstojník věnoval po celý život, dostihovému sportu se začal věnovat až po odchodu do důchodu. Roku 1951 se připravoval na Velkou pardubickou steeplechase se svým vlastním a nadějným koněm – klisnou Asjou, která ale měsíc před startem zahynula při srážce s neopatrným motocyklistou. Proto mu přítel lékárník Werner pro dostih půjčil svého koně Salvatora, který byl pro Velkou pardubickou steeplechase také trénován. Na společnou přípravu jim do startu dostihu zbýval jediný týden. I za tak krátký čas si však se Salvatorem dokázal vytvořit opravdu hluboký vztah a důvěru. I přes mimořádně krátký čas na přípravu a nejvyšší věk na jezdce v celé historii Velké pardubické steeplechase (59 let) se Vladimíru Hejmovskému a Salvatorovi podařilo nejen zvítězit, ale i projít celým dostihem jako jediným v tento rok zcela bez chyb. Dosud zcela neznámý jezdec si za to vysloužil veliké uznání od obecenstva i od dostihových odborníků. Bohužel, svým úspěchem na sebe přitáhl pozornost i StB, která se o něj začala zajímat pro jeho původ a minulost. Necelý rok po té, 10. září 1952, Vladimír Hejmovský tragicky zemřel pravděpodobně na následky mučení při výslechu StB, popřípadě sebevraždou (vyskočením z okna ve 4. patře) v průběhu výslechu (pravděpodobně aby se vyhnul deportaci do gulagu po odmítnutí spolupráce s StB, což se ruským emigrantům v té době velmi často stávalo). Obraz o mimořádně zajímavém životním příběhu Vladimíra Hejmovského a jeho smrti investigativně rozkryl a popsal ve své knize^[17] Pavel Kovář.^[45]

Dosud za 133 ročníků (tj. do roku 2023 včetně) zemřelo při dostihu nebo na následky zranění 68 koní (další 2 jména, Gemer a Váh (1992), nejsou prameny jednoznačně doložena). V dlouhodobém průměru se tedy stane více než jedno fatální zranění zvířete každé dva roky. Nejtragičtějším rokem Velké pardubické steeplechase byl rok 1927, v němž zemřeli 4 koně. Nejběžnějšími z fatálních zranění jsou tříštivé zlomeniny nohou, zlomení vazu a naprosté vyčerpaní.

V následující tabulce byla jména koní, místa a typy a okolnosti jejich zranění převzata z literatury o historii Velké pardubické steeplechase^{[1][16][17][70][18][19][71][72][73]} a ze sportovních zpráv médií. Některé chybějící faktické informace pak byly doplněny ze startovních listin.^[49]

Dle^[93] uhynul v roce 1989 na následky naprostého vyčerpání i Blacktorn (13 let, valach, po doběhnutí (6. místo)) a to na zpáteční cestě do domovské Anglie necelých 48 hodin po dostihu v přepravním voze. Dle^[24] však Blacktornovo úmrtí po několika letech zpětně vyvrátil jeho majitel a jezdec William Ritson. Blacktorn byl jediný ze čtyř anglických koní, který dostih v roce 1989 dokázal dokončit. Angličané se tento rok Velké pardubické zúčastnili po velmi dlouhé odmlce.

Fatální zranění utrpěla v roce 1996 i klisna Pamep Galaxy, ovšem nikoli při hlavním dostihu. V rámcovém dostihu přišla o svého jezdce a při následném pobíhání po závodišti se dostala až k velkému Taxisovu příkopu, který se pokusila sama přeskočit, což se jí stalo osudným.^[85]

V historie Velké pardubické steeplechase se však odehrálo i několik velmi vážných situací s dobrým koncem:

• V roce 1967 spadla na úplně poslední proutěné překážce klisna Lukava. Po pádu zůstala ležet na zemi a pohybovat mohla pouze hlavou. Příčinou náhlého pádu snad mohl být srdeční kolaps. Naštěstí po injekci od veterináře se dokázala postavit^[72] a mohla sama odejít ze závodiště.^[16] Při odchodu sklidila od diváků stejně velký potlesk jako vítěz dostihu, neboť do chvíle pádu na poslední překážce se zdála být jasnou vítězkou.^[71][2] Úraz naštěstí neměl na zdraví Lukavy ani dlouhodobé následky, podle startovních listin se dokonce Velké pardubické steeplechase účastnila i v letech následujících (1969, 1970, 1971 a 1972).^[49]
• V roce 1991 si hřebec Garnizon zlomil krček lopatky ve zcela vyschlém velkém vodním příkopu. S tak závažným zraněním nemohl být převezen domů na Kavkaz, takže jeho majitel měl v úmyslu nechat jej utratit. Před smrtí Garnizona zachránil zootechnik Ludvík Lekeš, který si převzal po dohodě s jeho majitelem koně. V péči Ludvíka Lekeše se Garnizon uzdravil a několik let pak i působil v chodu.^[24]
• V roce 1993 se po zdolání poslední proutěné překážky zastavil zcela vyčerpaný valach Farad. V té chvíli do cíle zbývalo jen 200 metrů, byl na druhém místě a v dostihu zůstali z celého startovního pole pouze dva koně. Faradův jezdec Zdeněk Matysík nechtěl koně trápit. Nenutil jej proto běžet dál, dokonce ani dojít zbývající kousek do cíle krokem, aby získal 2. místo, a tedy i odměnu 250.000 Kč. Proto sesedl a dostih vzdal. Za své čestné jednání si Zdeněk Matysík vysloužil velký potlesk od všech diváků a později byl i oceněn od Klubu fair play Českého olympijského výboru za sportovní přístup.^[28][94] Dle^[24] byla majiteli koně odměna za druhé místo vyplacena.

Název Velká pardubická se vžil pro označení celého dostihového víkendu.^[95] Hlavní program se odehrává v neděli, kdy se koná osm dostihů. Posledním a hlavním nedělním dostihem je samotná Velká pardubická steeplechase (se startem obvykle v 16:00).

Většina rámcových dostihů (tj. dostihů doprovodného programu) má, stejně jako dostih hlavní, dlouhou, slavnou a pozoruhodnou historii.^[96]

Program doprovodných závodů tvoří (či tvořily) následující dostihy. ^[97]:

• Cena Labe: 1964–současnost, steeplechase cross-country, vrcholný dostih pro koně, kteří se ještě nemohou účastnit Velké pardubické steeplechase pro nízký věk (tj. do 6 let)
• Cena Vltavy: 1909–současnost, steeplechase cross-country, dostihu se účastní mnoho koní i jezdců, kteří v dalších letech nastoupí i v Ceně Labe a Velké pardubické steeplechase
• Memoriál kapitána Rudolfa Poplera: 1925–současnost, steeplechase cross-country. Dostihu se tradičně účastnili koně a jezdci, kteří téhož dne startovali v hlavním dostihu, ale závod nedokončili a zbýval jim ještě dostatek sil
• Cena České asociace steeplechase (dříve Cena Váhu): 1955–současnost
• Stříbrná trofej (dříve Cena Paramo): 1994–současnost, rychlostní steeplechase obsahující pouze proutěné překážky
• Křišťálový pohár: 1955–současnost, rychlostní steeplechase obsahující pouze proutěné překážky, koná se tradičně den před hlavním dostihem
• Zlatá spona tříletých: 1955–současnost, steeplechase pouze s proutěnými překážkami, dostih určený pro nejmladší koně
• Cena Laty Brandisové: 2015–současnost, steeplechase cross-country, dostih určený pouze pro klisny (od čtyř let výše)
• Cena Jana Kašpara: 2015–2020, steeplechase cross-country, dostih byl zrušen během pandemie covidu-19 a poté již nebyl obnoven
• Cena Volhy: 1955–1964, hlavní dostih úvodního dne Mezinárodního překážkového meetingu

Pozor: Názvy dostihů se v dlouhé historii často měnily. V seznamu jsou uvedeny jen poslední pojmenování.^[98]

Velké světové steeplechase není možné přímo srovnávat, neboť každá z nich má svá výrazná specifika. Dostihy, které podobně jako Velká pardubická steeplechase mají celosvětový věhlas, mimořádně vysokou náročnost a dlouhou historii, jsou tyto^[3]:

• FELDSTEIN, Petr. Stokrát přes Taxis. Praha: Olympia, 1990. 63 s. (Sešity sportovního týdeníku Stadión). Číslo 2/1990. 
• HUBÁLEK, Jaroslav; NEHYBA, Miroslav. Od Fantoma po Peruána - Historie 110 ročníků Velké pardubické 1874-2000. Přelouč: Jezdecký spolek Kolesa, 2011. 407 s. Knize chybí tiráž. 
• KOVÁŘ, Pavel. Velká pardubická - Příběhy z dějin, současnosti a zákulisí slavného dostihu. Praha: Nakladatelství XYZ s.r.o., 2011. 213 s. ISBN 978-80-7388-408-6. 
• KOVÁŘ, Pavel. Sto třicet Taxisů Velké pardubické - Příběhy z dějin, současnosti a zákulisí slavného dostihu. 1.. vyd. Praha: Nakladatelství XYZ, 2021. 296 s. ISBN 978-80-7597-938-4. [dále jen Kovář (2021)]. 
• NEHYBA, Miloslav. Velké sedmičky Velké pardubické. Redakce Kumr Dalibor, Střecha Radek. 1. vyd. Brno: CPress, 2021. 304 s. ISBN 978-80-264-3845-8. [dále jen Nehyba (2021)]. 
• NEHYBA, Miloslav. Dostih s Taxisovým příkopem - Proměny Velké pardubické. [s.l.]: Helios Jiří Razskazov, 2017. 204 s. ISBN 978-80-85211-42-9. EAN 978-80-85211-42-9, [dále jen Nehyba (2017)]. 
• SVOBODA, Miloš. 100 ročníků Velké pardubické steeplechase. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1990. 254 s. (Živočišná výroba). Dostupné online. ISBN 80-209-0129-9. [dále jen Svoboda (1990)], dostupné online po registraci. 
• SVOBODA, Miloš. Velká pardubická steeplechase. 1. vyd. Praha: Olympia, 1969. 140 s. 505/21/872, [dále jen Svoboda (1969)]. 
• VOLDÁN, Miroslav; FIALOVÁ, Dita. 99× Velká pardubická. 1.. vyd. Pardubice: [s.n.], 1990. 50 s. Vydáno při příležitosti 100. výročí Velké pardubické steeplechase. 

• Dostihové závodiště Pardubice
• Velká národní (Grand National Liverpool steeplechase)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Velká pardubická na Wikimedia Commons
• Vítězové (archive.org)
• Historie, výsledky jednotlivých závodů Archivováno 6. 10. 2014 na Wayback Machine.
• Dostihový spolek Pardubice - Historie závodiště Pardubice
• 133. Velká pardubická se Slavia pojišťovnou, ČT Sport, 8.10.2023
• Crystal Cup, Pardubice Race Details & Course Map