|
Vintířov (Radonice)
Vintířov (německy Winteritz) je vesnice, část obce Radonice v okrese Chomutov v Ústeckém kraji. Nachází se asi jeden kilometr na severozápad od Radonic. Vintířov leží v katastrálním území Vintířov u Radonic o rozloze 6,26 km²,[3] ve kterém leží také Ždov. NázevPůvodní název vesnice je odvozen ze jména Vintera ve významu ves lidí Vinterových. Později došlo k záměně písmene „r“ na „ř“, ale v německé variantě Winteritz se původní jméno udrželo. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: de Wintheritz (1295), de Wintritz (1344), Wyntierzow (1352), de Winezyerzow (1360), Winezierzow (1417), Winthierzow (1431) nebo Wintritz (1544).[4] HistorieNávrší mezi Vintířovem a Radonicemi bylo osídleno již v raném středověku. Podle starších domněnek se zde nacházelo hradiště, ale jeho existence nebyla prokázána. Přesto bylo na lokalitě nalezeno množství keramiky z doby hradištní i vrcholného středověku.[5] První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1295 a připomíná Vlka z Vintířova. Pravděpodobným zakladatelem však byl ve dvanáctém století vladyka Vintíř, jehož synové v roce 1196 podepsali darovací listinu mašťovského kláštera.[6] V polovině čtrnáctého století byl Vintířov farní vsí a stála v něm rytířská tvrz.[7] Jméno Vlk se v rodu vintířovských vladyků často opakovalo, protože další Vlk je zmiňován v roce 1360.[8] Jeho manželkou byla Eufenie z Kolovrat,[7] se kterou měli dceru Elišku. V roce 1403 Eliščin syn Vlček uplatňoval své patronátní právo ke zdejšímu kostelu, přičemž se dostal do sporu s Arnoštem ze Šumburka, kterému v té době patřila část vesnice s vlastní tvrzí.[8] V roce 1415 Vlčkův podíl koupil Vlašek z Kladna, který již o čtyři roky dříve koupil Kojetín, ale brzy poté panství získal Pechanec starší z Očedělic. Jeho syn, Pechanec mladší z Očedělic, prodal panství v roce 1461 Heřmanovi ze Zhořce. V držení druhé části vesnice se postupně vystřídali Vilém ze Šumburka, Aleš ze Šumburka a jeho syn Bedřich starší ze Šumburka, kterému se nejspíše podařilo získat do svého vlastnictví i vlčkovskou část. Od Bedřichova syna Jana ze Šumburka vintířovské panství v roce 1505 koupil Albrecht z Kolovrat, ale už o tři roky později je prodal Oplovi z Fictumu.[6] Cena za panství, ke kterému patřil Kojetín, Ratiboř, Dolany, Úhošť a části Žaboklik a Krbové, činila 3 500 kop pražských grošů.[9] Opl žil na tvrzi vladyků z Vintířova a podařilo se mu shromáždit značný majetek. Kromě vintířovského panství mu patřily také Radonice, Pětipsy a hrad Šumburk, na kterém provozoval penězokazeckou dílnu. Za falšování peněz byl v roce 1530 odsouzen, a před trestem musel uprchnout ze země. Jeho majetek zabavila královská komora a v roce 1532 ho zastavila Šlikům. Albrecht Šlik potom v roce 1547 vintířovské panství koupil a připojil k němu řadu okolních menších panství (Vojnín, Háj a Blov). Také nechal zbourat starou tvrz a na jejím místě v letech 1544–1556 postavit renesanční zámek.[6] Posledním Šlikem ve Vintířově byl Jeroným Šlik, po kterém panství v roce 1612 zdědil Jindřich Matyáš Thurn, který se stal jedním z velitelů stavovského vojska během bitvy na Bílé hoře. Po porážce musel uprchnout ze země, a v nepřítomnosti byl odsouzen k trestu smrti a ztrátě majetku. Vintířov však v roce 1622 získala zpět jeho manželka Alžběta Thurnová, rozená z Tiefenbachu. Ta jej však prodala veliteli císařského vojska Ferdinandovi z Nagarolu, který k panství připojil Zahořany a Vidolice. Od roku 1625 panství užíval a od roku 1628 také vlastnil španělský generál Vilém Verdugo, pán na Mašťově a Doupově. Jeho nevlastní syn Jan Šebestián z Pöttingu panství prodal Janu Antonínu Losymu z Losynthalu v roce 1644.[6] Příslušníci jeho rodu panství zvelebili. V roce 1669 vybudovali ovčín a sýrárnu pro zpracování mléka, které připomíná dochovaný nápis a letopočet na bráně hospodářského dvora. Nechali také postavit kapli na Vintířovském vrchu[10] a radonický zámek a přestavět radonický i vintířovský kostel. V roce 1709 postavili nový ovčín u silnice ke Kojetínu a hospodářský dvůr se sýpkami, ve kterém o dvacet let později přibyl ještě pivovar.[11] Losyové také zahájili stavbu nového zámku, ale jejich projekt dokončil až Josef Mikuláš Windischgrätz, který panství získal po dlouhých sporech v roce 1785. Posledním šlechtickým rodem, který v roce 1868 koupil místní velkostatek, byli Lobkovicové, kterým patřil až do roku 1948.[6] Během druhé světové války sloužila jedna ze zámeckých hospodářských budov jako zajatecký tábor pro 23 válečných zajatců z Francie.[12] ObyvatelstvoPři sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 398 obyvatel (z toho 186 mužů). Většina z nich byla německé národnosti (352 lidí), Čechů bylo 41 a pět obyvatel patřilo k jiné národnosti. Všichni byli členy římskokatolické církve.[13] Podle sčítání lidu z roku 1930 zde žilo 335 obyvatel z nichž se čtrnáct hlásilo k československé, 320 k německé a jeden k jiné národnosti. Většina obyvatel patřila k římskokatolické církvi, ale žili zde také tři evangelíci jeden člen církve československé a tři lidé hlásící se k jiné víře.[14]
Obecní správaV letech 1869–1976 byl Vintířov samostatnou obcí, ale dne 30. dubna 1976 se stal částí obce Radonice. Při sčítání lidu v roce 1869 k němu patřily jako osada Miřetice u Vintířova a Radechov, v letech 1869–1890 a 1910–1950 Zahořany a v letech 1961–1976 také Háj, Kadaňský Rohozec, Kojetín, Vlkaň, Vojnín a Ždov.[18] Pamětihodnosti
Galerie
OdkazyReference
Související článkyExterní odkazy
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
