|
Benjamin Netanjahu
Benjamin Netanjahu (hebrejsky Narodil se sekulárním židovským rodičům a vyrůstal v Jeruzalémě a po určitou dobu ve Filadelfii. Do Izraele se vrátil v roce 1967, aby vstoupil do Izraelských obranných sil. Působil ve speciální jednotce Sajeret Matkal, zúčastnil se několika misí a dosáhl hodnosti kapitána. Po absolvování Massachusettského technologického institutu pracoval pro Boston Consulting Group. V roce 1978 se vrátil do Izraele, kde založil Institut Jonatana Netanjahua, který se zaměřuje na boj proti terorismu. V letech 1984–1988 působil jako velvyslanec Izraele při OSN. Do povědomí se dostal v roce 1993, kdy byl zvolen předsedou strany Likud a stal se vůdcem opozice. Ve volbách v roce 1996 porazil Šimona Perese a stal se prvním izraelským předsedou vlády zvoleným v přímých volbách a nejmladším v historii země. Ve volbách v roce 1999 byl poražen Ehudem Barakem a zcela odešel z politiky. Později se do politiky vrátil a za vlády Ariela Šarona působil jako ministr zahraničních věcí a ministr financí. V posledně jmenované funkci zahájil reformy izraelské ekonomiky, které vedly k výraznému hospodářskému růstu.[6][7] Z vlády nakonec odstoupil kvůli neshodám ohledně plánu na stažení z Pásma Gazy. Do čela Likudu se vrátil v prosinci 2005 poté, co Šaron odstoupil a založil novou stranu Kadima.[8] V letech 2006–2009 byl vůdcem opozice. Po volbách v roce 2009 vytvořil koaliční vládu s dalšími pravicovými stranami a podruhé složil přísahu jako předseda vlády.[9][10][11] Post premiéra obhájil také ve volbách v letech 2013 a 2015.[12] Po třech po sobě jdoucích volbách v letech 2019 a 2020, kdy se nepodařilo sestavit vládu, nastalo období politické patové situace, která byla vyřešena uzavřením dohody o rotační vládě mezi Netanjahuem a Binjaminem Gancem.[13][14] Koalice se rozpadla v prosinci 2020 a v březnu 2021 se konaly nové volby. V červnu 2021, poté co Naftali Bennett sestavil vládu s Ja'irem Lapidem, se Netanjahu stal potřetí vůdcem opozice. Po volbách v roce 2022 se opět vrátil do funkce předsedy vlády. Již od 80. letech 20. století je jeho blízkým přítelem Donald Trump.[15] Během Trumpova prezidentství Spojené státy uznaly Jeruzalém za hlavní město Izraele, uznaly izraelskou svrchovanost nad Golanskými výšinami a zprostředkovaly Abrahámovské dohody, sérii normalizačních dohod mezi Izraelem a různými arabskými státy. Netanjahu čelil mezinárodní kritice za svou desetiletí trvající politiku, kdy jako předseda vlády rozšiřoval izraelské osady na okupovaném Západním břehu Jordánu a ve Východním Jeruzalémě, které jsou podle platného mezinárodního práva považovány za nelegální.[16] V roce 2019 byl po tříletém vyšetřování obviněn z porušení důvěry, úplatkářství a podvodu,[17] kvůli čemuž se vzdal všech svých ministerských funkcí kromě premiérského postu.[18][19] Od roku 2023 usilovala Netanjahuova vláda o reformu soudnictví, která se setkala s kritikou veřejnosti. V říjnu 2023 zaútočily na Izrael palestinské militantní skupiny, čímž vypukla válka Izraele s Hamásem. Vláda byla za neschopnost tento útok předvídat kritizována, přičemž vypukly protesty, které požadovaly odvolání Netanjahua. Některá média uvedla, že se jedná o největší selhání izraelských zpravodajských služeb za posledních 50 let.[20][21] Vláda byla obviněna z genocidy,[22][23] což vyvrcholilo v prosinci 2023, kdy Jihoafrická republika podala podnět Mezinárodnímu trestnímu soudu.[24] V květnu 2024 oznámil vrchní žalobce Mezinárodního trestního soudu Karim Khan svůj záměr požádat o vydání zatykače na Netanjahua a další členy jeho vlády. Jako důvod uvedl páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.[25] Dne 21. listopadu 2024 Mezinárodní trestní soud rozhodl o vydání zatykačů na Benjamina Netanjahua a v té době čerstvě odvolaného ministra obrany Jo'ava Galanta. Soud tím také odmítl podané námitky Izraele a jeho spojeneckých zemí. Dva ze tří představitelů Hamásu, kteří podle květnové žádosti vrchního žalobce měli také být povoláni před Mezinárodní trestní soud, byli v listopadu 2024 již mrtví.[26][27] Mládí a vojenská kariéra
Narodil se v roce 1949 v Tel Avivu[29] do rodiny Bencijona (původně Mileikowskeho; 1910–2012) a Cely Netanjahuových (rozené Segalové; 1912–2000) jako prostřední ze tří bratrů. Jeho otec byl historik specializující se na historii Židů ve Španělsku. Jeho dědeček z otcovy strany, Natan Mileikowsky, byl rabín a sionistický spisovatel. Když Netanjahuův otec emigroval do Mandátní Palestiny, změnil si příjmení z Mileikowsky na Netanjahu, což znamená „Bůh dal“. Ačkoli je jeho rodina převážně aškenázská, test DNA odhalil, že má také sefardské předky. Jeho předkem je údajně Ga'on z Vilna.[30][31] Původně vyrůstal v Jeruzalémě, kde navštěvoval základní školu Henrietty Szoldové. V hodnocení ze 6. třídy je napsáno: „Netanjahu je zdvořilý, slušný, ochotný, přátelský a aktivní“.[32] Ve čtrnácti letech[33] se s rodinou přestěhoval na filadelfské předměstí Cheltenham, kde studoval na střední škole. Jeho otec byl emeritní profesor židovských dějin na Cornellově univerzitě a prominentní člen revizionistického tábora.[34] Ve volném čase navštěvoval debatní a šachový klub a hrál fotbal.[35] Po absolvování střední školy v roce 1967 se Netanjahu vrátil do Izraele, aby splnil svou povinnou vojenskou službu v Izraelských obranných silách (IOS).[33] Byl přijat do elitní vojenské jednotky Sajeret Matkal a zúčastnil se řady nebezpečných operací během opotřebovací války,[36] včetně bitvy o Karamé, jejímž cílem bylo zajmout vůdce Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata,[37][38] či osvobození rukojmích z letadla společnosti Sabena na Ben-Gurionově letišti, při němž byl zraněn.[39] V rámci jednotky se vypracoval na velitele týmu. Z armády odešel po šesti letech služby v hodnosti kapitána a odcestoval do USA.[33] Po vypuknutí jomkipurské války se v říjnu 1973 opět vrátil do Izraele,[40] aby se zúčastnil bojů u Suezského průplavu a na Golanských výšinách.[41] Mimo jiné velel komandu, které se nacházelo hluboko na syrském území. Podrobnosti této operace zůstávají dodnes utajeny.[42] VzděláníKoncem roku 1972 se vrátil do Spojených států, aby studoval architekturu na Massachusettském technologickém institutu (MIT). Po krátkém návratu do Izraele, kde bojoval v jomkipurské válce, se vrátil do Spojených států a pod jménem Ben Nitay získal v roce 1975 bakalářský titul z architektury a o rok později magisterský titul v obchodnictví.[33] Současně studoval politologii na MIT a Harvardově univerzitě, než se kvůli smrti svého nejstaršího bratra Joniho v roce 1976 nerozhodl studium pozastavit.[33] Jeho bratr sloužil jako velitel jednotky Sajeret Matkal a zahynul během protiteroristické operace v Enttebe, při níž jeho jednotka zachránila více než 100 převážně izraelských rukojmích unesených teroristy. Jeden z profesorů o Netanjahuovi řekl: „Vedl si skvěle. Byl velmi bystrý a organizovaný. Měl plány a věděl, jak jich dosáhnout“.[43] Během studií si změnil jméno na Benjamin „Ben“ Nitay (pseudonym Nitay převzal od svého otce, který jej používal ve svých článcích). V jednom z rozhovorů upřesnil, že se tak rozhodl proto, aby se jeho jméno Američanům lépe vyslovovalo. Tuto skutečnost využili někteří jeho političtí soupeři k tomu, aby ho nepřímo obvinili z nedostatku loajality vůči Státu Izrael.[44] Po dokončení postgraduálního studia pracoval v letech 1976 až 1982 v soukromém sektoru; nejprve v poradenské firmě v Bostonu a později ve společnosti Rim Furniture Industries v Izraeli.[45] Diplomacie a začátek politické kariéryV roce 1982 se stal zástupcem izraelského velvyslance ve Spojených státech Moše Arense, a na této pozici setrval dva roky.[33] Byl rovněž členem první delegace rozhovorů o strategické spolupráci mezi Izraelem a USA.[34] V letech 1984–1988 působil jako stálý zástupce Izraele při Organizaci spojených národů.[33] Během svého působení v OSN byl znám jako zkušený a energický řečník a debatér, který věděl, jak komunikovat se západními médii.[33] Jako obhájce Izraele na mezinárodní scéně pomohl porozumění bezpečnostním potřebám země mezi vlivnými Američany.[33] Jako izraelský velvyslanec při OSN vedl v roce 1987 snahy při zpřístupnění archivů nacistických válečných zločinů.[36] Po návratu do Izraele v roce 1988 vstoupil do politiky a v říjnu téhož roku úspěšně kandidoval v parlamentních volbách za stranu Likud, s níž byla jeho rodina spjata po dvě generace. Kromě postu poslance byl jmenován náměstkem ministra zahraničí ve vládě Jicchaka Šamira.[33] V této funkci setrval čtyři roky, během nichž došlo k intifádě, válce v Zálivu a Madridské mírové konferenci, která iniciovala přímé rozhovory mezi Izraelem a jeho sousedy.[33] Díky Netanjahuovým dobrým komunikačním schopnostem, a zejména pak umu jednání s médii, došlo opět k lepšímu vnímání Izraele v zahraničí.[33] V roce 1992 prohrál Likud pod Šamirovým vedením předčasné parlamentní volby, a ten proto odešel z politiky. Poprvé vůdcem opozice (1993–1996)V roce 1993 přiznal krátce před stranickými primárkami v rozhovoru pro televizi Kanál 1 nemanželskou aféru,[46] která měla být podle jeho slov „zneužita při volebním boji spolustraníkem z Likudu“.[41] Stranické volby však Netanjahu vyhrál,[47] když porazil Bennyho Begina (syna někdejšího premiéra Menachema Begina) a zkušeného politika Davida Levyho.[48] O post předsedy strany se zpočátku ucházel i Ariel Šaron, ale svou kandidaturu stáhl, když zjistil, že má jen minimální podporu. Netanjahu byl vůdcem opozice v období, které předcházelo vraždě premiéra Jicchaka Rabina – době rostoucího společenského napětí kvůli mírovým dohodám z Osla a opětovnému nárůstu palestinského terorismu.[33] Levice jej obvinila z vyhrocování již tak napjaté situace,[49] neboť dohody z Osla označoval jako „předmostí ke zničení Izraele,“[50] a jako vůdce opozice vystupoval s bouřlivými projevy na protivládních demonstracích.[51] Ostře také vystupoval proti izraelskému stažení z Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu.[52] Poprvé předsedou vlády (1996–1999)První funkční období Podrobnější informace naleznete v článku První vláda Benjamina Netanjahua.
Parlamentní volby v roce 1996 byly neobvyklé tím, že si Izraelci vůbec poprvé mohli zvolit svého premiéra přímo.[53] Netanjahu se v předvolební kampani zaměřil na rostoucí vlnu teroru, která decimovala Izrael, charedim (nabídl zproštění povinné vojenské služby pro ortodoxní muže, zvýšení sociální podpory, garanci na svěcení šabatu) a na námitky pravice vůči jakýmkoliv dalším územním ústupkům.[53] Zároveň však prohlásil, že dodrží mezinárodní závazky, včetně Oselských dohod, ale jedním dechem dodal, že mírový proces zpomalí a bude striktně vyžadovat reciprocitu.[54] Jedním z předvolebních hesel bylo: „pro Židy je dobrý Netanjahu“.[53] Náboženské strany vítaly důrazný nacionalismus Likudu, který byl odezvou předstátního revizionistického sionismu.[54] Rabíni ze strany Šas dokonce před volbami rozdávali věřícím amulety, které tvrdily, že volba Netanjahua je požehnáním.[54] Pro Netanjahua byla příznivá i skutečnost, že izraelští Arabové, kteří by jinak volili jeho protivníka Šimona Perese, se zalekli nedávné Peresovy operace Hrozny hněvu, a namísto hlasu pro něj vhazovali do volebních uren prázdné volební lístky (těch nakonec bylo na 180 000).[53] Podle nového volebního systému by se stal premiérem ten, kdo by získal v přímé volbě více než 50 % hlasů.[55] V souvislosti s tím se Netanjahu obával, že by Peresovy šance zvítězit v prvním kole byly větší, kdyby proti němu kandidovalo více pravicových kandidátů.[55] Z pravice kandidovali kromě Netanjahua také Rafa'el Ejtan ze strany Comet a David Levy ze strany Gešer.[55] Oba však Netanjahu přesvědčil, aby své kandidatury stáhli výměnou za významné vládní posty a nakonec se mu ještě před volbami podařilo vytvořit společnou kandidátku těchto tří stran (Likud-Gešer-Comet).[55] Ve volbách, které se konaly 29. května 1996, sice mírně zvítězila Strana práce,[53] avšak v přímých volbách vyhrál o 30 tisíc hlasů Benjamin Netanjahu,[55] který se tak stal nejmladším izraelským premiérem a prvním izraelským premiérem zvoleným v přímých volbách.[41] Vytvořil koaliční vládu sestávající z Likudu, Gešeru, Cometu, Národní náboženské strany, Sjednoceného judaismu Tóry, Jisra'el ba-aliji, Šasu a Třetí cesty.[53][56]  Bezprostředně po sestavení vlády chtěl dokázat, že bude pokračovat v mírovém procesu.[57] Ve skutečnosti však Arafatovým slibům nevěřil.[58] Z funkce premiéra se naopak snažil kompromisy s palestinskými Araby oddalovat a v rozporu s Oselskými dohodami akcentoval jordánsko-palestinskou konfederaci namísto nového samostatného státního útvaru.[58] Jedna z prvních věcí z nastávající agendy vyplývající z Oselských dohod mělo být předání Hebronu.[59] Dne 4. září 1996 se uskutečnilo jeho první setkání s Arafatem, které však nepřineslo žádné výsledky. Netanjahu naopak oznámil výstavbu nových židovských osad,[59] v důsledku čehož měl Izrael značně špatné vztahy se Spojenými státy.[58] Jeho politika se opírala o tzv. „tři ne“: NE stažení z Golanských výšin, NE diskusím o statusu Jeruzaléma a NE vyjednávání pod ultimáty.[60] Mezi jeho agendu ve funkci premiéra nepatřil pouze izraelsko-palestinský mírový proces, ale mimo jiné také uzdravení izraelské ekonomiky.[33] Za jeho vlády došlo k zavedení opatření sloužících zamezení růstu inflace a dalších kroků majících za cíl snížení státního rozpočtového deficitu.[33] Nová ekonomická politika byla zaměřena na restrukturalizaci ekonomiky a privatizaci státních společností a služeb.[33] Kontroverze a mírový proces Během jeho vlády došlo k několika kontroverzním událostem. Již v srpnu 1996 nechal Netanjahu otevřít tzv. Hasmonejský tunel, který přiléhá k Chrámové hoře, a jehož východ leží v zalidněné muslimské čtvrti.[61] Tento krok vyvolal vlnu hněvu a násilí, při kterém přišlo o život na patnáct vojáků a padesát šest izraelských civilistů.[61] Vůči otevření tunelu se však vytvořila opozice i na domácí politické scéně, kdy proti němu důsledně vystoupil Šimon Peres.[61] Následně se pokusil mírový proces oživit americký prezident Bill Clinton, který svolal na 1. října do Washingtonu mírovou konferenci.[62] Žádný výsledek však nepřinesla.[62] Americký tlak na pokračování mírového procesu však byl enormní.[63] Mimo to Netanjahu nemohl jednoduše odvrhnout veškeré dosavadní mírové snahy.[63] V důsledku toho byl 17. ledna 1997 uzavřen Hebronský protokol, který převáděl 80 % území města Hebron na Západním břehu Jordánu pod Palestinskou samosprávu.[64] Zbylých 20 % zůstalo vymezeno pro zdejší židovské osadníky.[64] Velkým skandálem se na izraelské politické scéně stala aféra Bar-On, přezdívaná „Bibi-gate“, při níž mělo dojít k politickému obchodu, který umožnil podporu vlády stranou Šas.[63] Policie doporučila obvinit i samotného Netanjahua, ale generální prokurátor Eljakim Rubinstein toto doporučení odmítl.[41][65] Velkým neúspěchem skončila tajná operace Mosadu, jejímž cílem bylo pomocí pomalu působícího jedu zabít předního představitele Hamásu, Chálida Mašála, který se toho času nacházel v jordánském hlavním městě Ammán.[63] Izraelští agenti však byli chyceni jordánskou policií a Izrael musel k velké mezinárodní ostudě dodat protilátku a propustit vůdce Hamásu Ahmeda Jásina a desítky dalších teroristů.[63] Tento incident měl za následek krizi izraelsko-jordánských vztahů. Mezi kontroverzní kroky Netanjahuovy vlády dále patří výstavba projektu Har Choma v jižním Jeruzalémě.[66] Úmysl postavit byty pro více než 30 tisíc Židů vyvolal protesty nejenom mezi palestinskými Araby, ale i mezi izraelskou levicí a na mezinárodní scéně se proti tomuto úmyslu postavilo 130 zemí (s výjimkou Spojených států a několika tichomořských ostrovů).[67] V den výročí nástupu do funkce premiéra řekl Netanjahu v interview pro The Times:
 Po teroristickém útoku v březnu 1997 v Tel Avivu došlo k výraznému ochlazení izraelsko-palestinských vztahů.[66] Netanjahu občas vystoupil s „novým mírovým plánem“, což byl většinou pouze již existující modernizovaný plán.[69] Jeden z takových („Alon-Plan-Plus“) navrhl v červnu 1997. Vycházel z Alonova plánu z konce 60. let, podle něhož si měl Izrael ponechat jako strategicky důležitá území Golanské výšiny a Jordánské údolí.[69] Dále si podle Netanjahua měl Izrael ponechat 50–60 % Západního břehu.[69] Jelikož však reálně žádný mírový plán neexistoval, došlo k opětovnému nárůstu palestinského teroru.[69] Spojené státy v té době naléhaly na Izrael, aby pokračoval v mírovém procesu a požadovaly implementaci části dohod Oslo II.[70] Nakonec navrhly kompromis, podle kterého mělo být Palestinské samosprávě předáno 13 % rozlohy Západního břehu Jordánu.[69] Po roce a půl diplomatické nečinnosti bylo nakonec v říjnu 1998 na nátlak prezidenta Clintona podepsáno Memorandum od Wye River.[70] Kromě územních změn také došlo k odchodu izraelských sil z některých lokalit, otevření letiště a přístavu v Gaze a vytvoření bezpečného průchodu mezi Pásmem Gazy a Západním břehem.[70] Netanjahu za podepsání Memoranda po Spojených státech požadoval nové potvrzení Palestinské národní rady, že byly z Charty Organizace pro osvobození Palestiny vypuštěny zmínky o zničení Izraele, a vyvíjel i nátlak na propuštění izraelského špiona Jonathana Pollarda vězněného v USA.[70] Kvůli ústupkům, které v rámci dohody učinil si však proti sobě postavil pravici,[2] a v Likudu se vůči němu vymezil silný tábor odpůrců územních ústupků.[70] K prosazení Memoranda do Wye River se tak při hlasování v Knesetu musel spolehnout na opoziční Stranu práce.[70] Nespokojenost ve straně, její štěpení, problémy se schválením státního rozpočtu a nakonec i vyslovení nedůvěry vládě pravicí v Knesetu[41] vedla Netanjahua k vyhlášení předčasných voleb.[70] Ty se konaly 17. května 1999 a premiér se v nich opět volil přímo.[71] Proti Netanjahuovi kandidoval Ehud Barak ze Strany práce. Tyto parlamentní volby byly jednou z nejdrtivějších porážek Likudu, kdy získal pouze 14 % hlasů a o pouhé procento za ním se umístila strana Šas.[71] Souboj Baraka a Netanjahua byl vyrovnanější, ale Barak nakonec Netanjahua těsně porazil poměrem 56:44 % (rozdílem 388 546 hlasů).[71] Po volební porážce Netanjahu opustil křeslo předsedy Likudu a dočasně odešel z politiky.[41] Období mimo politikuPo odchodu z politické scény v roce 1999 působil jako obchodní poradce hi-tech společností a přednášel po celém světě.[33] V srpnu téhož roku přinesl deník Jedi'ot achronot skandální odhalení, že Netanjahu financoval úpravy svého soukromého jeruzalémského bytu z finančních prostředků úřadu premiéra.[41] V březnu 2000 policie navrhla Netanjahua obvinit z podvodu, korupce, zpronevěry a maření úředního jednání.[41] Žádné obvinění však nakonec vzneseno nebylo.[41] Politická aktivita po roce 2000 V roce 2001 Netanjahu nevyužil příležitost vrátit se na politický vrchol, když se odmítl zúčastnit předčasných premiérských voleb.[41] Likud v nich reprezentoval Ariel Šaron, který výrazně porazil dosluhujícího premiéra Ehuda Baraka.[72] Jako nový premiér následně, vzhledem k probíhající druhé intifádě, vytvořil vládu národní jednoty,[72] která se s 27 ministry stala do té doby historicky největší izraelskou vládou.[73] Tu v říjnu 2002 kvůli neshodám na státním rozpočtu opustila Strana práce.[74] Šaronova vláda se tak stala rázem menšinovou a on musel vyhlásit předčasné volby.[74] Odchodem ministrů za Stranu práce se zároveň mimo jiné uvolnil post ministra zahraničí, který získal Netanjahu.[33] Později se utkal se Šaronem ve stranických volbách o post předsedy strany, ale neuspěl.[41] Ministr financí (2003–2005)Koncem ledna 2003 proběhly předčasné parlamentní volby,[75] tentokráte však již bez přímé volby premiéra, která byla po deseti letech zrušena.[76] Likud v nich přesvědčivě zvítězil, zatímco Strana práce zaznamenala dosud nejhorší volební výsledek.[77] Šaron sestavil pravicovou koalici sestávající z Likudu a stran Šinuj, Národní jednota a Národní náboženská strana.[76] Jedním z ministrů této vlády, kterou Marek Čejka označuje jako jednu z nejvíce nacionálně orientovaných izraelských vlád,[76] se stal i Benjamin Netanjahu, jenž obsadil post ministra financí.[33] Z této pozice zavedl ekonomickou politiku, která podpořila růst tím, že zredukovala veřejný sektor a posílil soukromý sektor.[45] Její součástí bylo snížení vládních výdajů a daní, povzbuzení k práci namísto pobírání sociálních dávek, rozbití monopolů, pokračování privatizace a zavedení penzijní reformy.[45] Tyto kroky, které chválila jak americká administrativa, tak Mezinárodní měnový fond a soukromý sektor, vedly k zastavení ekonomického poklesu, snížily nezaměstnanost a povzbudily ekonomický růst.[45] Izraelská ekonomika, která měla začátkem roku 2001 růst kolem 1 %, se tak dostala v roce 2004 až na 4,2% růst.[78] V roce 2004 Netanjahu pohrozil rezignací, jestliže plán na stažení z Pásma Gazy nebude předložen k veřejnému hlasování.[79] Svůj rezignační dopis předložil krátce před hlasováním izraelské vlády o stažení, které se konalo 7. srpna 2005.[79] Vláda schválila stažení poměrem 17:5 a Netanjahuova rezignace vstoupila v platnost 9. srpna 2005.[41][79] Podruhé vůdcem opozice (2006–2009)Po Arielově Šaronově odchodu z Likudu byl Netanjahu jedním z několika kandidátů, kteří se ucházeli o post předsedy Likudu. Naposledy se o tuto funkci ucházel v září 2005, kdy se pokusil uspořádat předčasné primárky. Pokus o uspořádání předčasných primárek proběhl v období, kdy strana vedla vládu a její předseda byl premiér (případné Netanjahuovo vítězství by mělo za následek vytlačení Šarona z úřadu premiéra).[80] Strana tyto primárky odmítla. Předsedou strany se Netanjahu stal 20. prosince 2005, kdy získal 47 % hlasů a porazil tak Silvana Šaloma s 32 % hlasů a Moše Feiglina s 15 % hlasů.[81] Ve volbách v březnu 2006 se Likud umístil na třetím místě za Kadimou a Stranou práce a Netanjahu se stal vůdcem opozice.[82] Dne 14. srpna 2007 byl v nových stranických volbách zvolen předsedou strany a kandidátem na post premiéra, když získal 73 % hlasů a porazil Moše Feiglina a předsedu Světového Likudu Dannyho Danona.[83] Stejně jako další členové opozice byl proti příměří mezi Izraelem a Hamásem. Příměří okomentoval následovně: „To není zmírnění, je to izraelský souhlas se znovuvyzbrojením Hamásu... Co za to dostaneme?“[84] Jakožto předseda strany byl Netanjahu automatickým kandidátem na post premiéra v nadcházejících parlamentních volbách. Ty se uskutečnily počátkem roku 2009 poté, co rezignoval premiér Ehud Olmert a jeho nástupkyně v čele nejsilnější vládní strany, Cipi Livniová, nebyla schopna vytvořit koaliční vládu.[85] Ačkoli ve volbách získaly pravicové strany většinu 65 mandátů, Netanjahu zahrnul do své vlády především centristické strany. Pro sestavení vlády hlasovalo 69 poslanců, čímž skončilo Netanjahuovo tříleté období v opozici.[86] Podruhé předsedou vlády (2009–2021)Druhé funkční období Podrobnější informace naleznete v článku Druhá vláda Benjamina Netanjahua.
Ve volbách v roce 2009, i přes značný předvolební náskok, skončil Likud na druhém místě za Kadimou s rozdílem jednoho mandátu.[87] Prezident Peres nakonec po poradních setkání s předsedy parlamentních stran Netanjahua pověřil sestavením vlády.[88] Poprvé v dějinách Izraele tak sestavením vlády nebyl pověřen předseda vítězné politické strany.[88] Přes dílčí komplikaci nakonec Netanjahu sestavil koaliční vládu sestávající ze stran Jisra'el bejtejnu, Šas, Strana práce, Židovský domov a Sjednocený judaismus Tóry, opírající se o podporu 74 poslanců.[89]  V polovině června 2009 Netanjahu přednesl projev na Bar-Ilanově univerzitě, kde se vyjádřil k blízkovýchodnímu mírovému procesu. Vůbec poprvé podpořil myšlenku palestinského státu, existujícího po boku Izraele.[90] V návrhu, který předložil, požadoval úplnou demilitarizaci zamýšleného státu. Palestinští Arabové podle něj musí uznat Izrael jakožto židovský stát a Jeruzalém coby jeho nedělitelné hlavní město. Odmítl právo návratu pro palestinské uprchlíky a uvedl, že zastavení výstavby izraelských osad na Západním břeh Jordánu není možné a jeho omezení bude dáno přirozeným růstem izraelské populace.[91] V létě téhož roku nařídil odstranit část zátarasů ze silnic na Západním břehu za účelem usnadnění ekonomického rozvoje.[92] Koncem listopadu 2009 oznámil dočasné zastavení výstavby osad po dobu příštích deseti měsíců. Podle deníku Haarec to však nemělo žádný zásadní dopad.[93] Netanjahu v září následujícího roku souhlasil s přímým jednáním s palestinskou samosprávou, za zprostředkování administrativy Baracka Obamy, s cílem bylo vypracovat rámec konečného vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu.[94] Koncem měsíce však vypršelo moratorium na výstavbu osad a poté, co izraelské vláda schválila výstavbu na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě, a nepodařilo se na tomto tématu nalézt shodu, opustila Palestinská samospráva jednání.[95][96] Součástí jeho agendy byl též íránský jaderný program, proti kterému se vždy stavěl.[97] Krátce po svém zvolení v únoru 2009 jej označil za největší existenční hrozbu, které Izrael kdy čelil.[98] Ve svém projevu před Valným shromážděním OSN z září 2012 požadoval stanovení jasné hranice, kterou již Írán nebude moci překročit, aniž by se vystavil riziku vojenského úderu.[99] V únoru 2015 unikla zhodnocení íránského nukleárního programu izraelskou tajnou službou z tohoto období, o nichž Netanjahu věděl a které ukazují, že ohledně hrozby íránských nukleárních zbraní Netanjahu vědomě lhal.[100][101] Během jeho druhého funkčního období došlo v květnu 2010 k výraznému zhoršení izraelsko-tureckých vztahů v důsledku incidentu na jedné z lodí tzv. „humanitární flotily“, která vyplula z Turecka a pokusila se o prolomení námořní blokády Pásma Gazy. Při zadržení tohoto konvoje a obsazení lodí speciálními jednotkami izraelského námořnictva byli izraelští vojáci napadeni a při následné potyčce zahynulo 9 Turků.[102]  Počátkem roku 2011 došlo v důsledku vnitrostranických sporů k rozštěpení Strany práce, jenž v lednu opustil její předseda Ehud Barak spolu s několika poslanci, kteří založili novou centristickou stranu Acma'ut. Zatímco Strana práce a její zbylí ministři v důsledku toho koaliční vládu opustili, členové Barakovy strany ve vládě zůstali.[103] V říjnu téhož roku se vládě podařilo dojednat propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita, který byl více než pět let vězněn hnutím Hamás.[104] V dubnu 2012 se Izrael kvůli vládní krizi přiblížil předčasným parlamentním volbám, na nichž se shodly všechny hlavní politické strany. Jen pár hodin předtím, než měl parlament 8. května hlasovat o svém rozpuštění, však Netanjahu oznámil vstup opoziční Kadimy do koaliční vlády.[105] Jejím hlavním úkolem mělo být vypracování nového řešení povinné vojenské služby pro ultraortodoxní Židy jako alternativa k překonanému kompromisnímu Talovu zákonu. Kadima ale nakonec vládu opustila již v červenci a počátkem října byly kvůli neshodám nad podobou státního rozpočtu vyhlášeny předčasné volby, které byly naplánovány na konec ledna 2013.[106] V říjnu 2012 Netanjahu oznámil, že jeho strana bude v nadcházejících volbách kandidovat spolu s Jisra'el bejtejnu ve volební alianci Likud Jisra'el bejtejnu.[107] Třetí funkční období Podrobnější informace naleznete v článku Třetí vláda Benjamina Netanjahua.
V předčasných volbách v lednu 2013 jím vedená aliance Likud Jisra'el bejtejnu získala 31 poslaneckých mandátů a stala se vítězem voleb. Oproti původním předpokladům však obdržela výrazně méně hlasů než se očekávalo.[108] Po šesti týdnech vyjednávání se mu podařilo sestavit svou v pořadí již třetí vládu, sestávající ze stran Likud, Jisra'el bejtejnu, Ješ atid, Židovský domov a ha-Tnu'a, která získala 18. března důvěru v Knesetu.[109] .jpg) V průběhu Netanjahuova druhého funkčního období opakovaně docházelo k nárůstu raketových a minometných útoků na Izrael ze strany palestinských radikálních organizací. V reakci na to podnikla izraelská armáda dvě vojenské operace, a to operaci Pilíř obrany v listopadu 2012, a operaci Ochranné ostří v červenci až srpnu 2014.[110] V rámci vlády docházelo k sporům o prosazovanou politiku (například o Netanjahuem podporovaný zákon o židovském charakteru státu). Ty vyvrcholily v prosinci 2014, kdy z funkce odvolal ministra financí Ja'ira Lapida a ministryni spravedlnosti Cipi Livniovou, a prosadil rozpuštění parlamentu a vypsání předčasných voleb na březen 2015.[111] Čtvrté funkční období Podrobnější informace naleznete v článku Čtvrtá vláda Benjamina Netanjahua.
Ve volbách v roce 2015 získal Likud, navzdory nepříznivým předvolebním průzkumům, 30 poslaneckých mandátů a stal se tak nejsilnějším uskupením v Knesetu. Jelikož se Netanjahuovi nepodařilo sestavit vládu během prvních čtyř týdnů od voleb, prezident Re'uven Rivlin mu prodloužil lhůtu do 6. května.[4] Vládu se mu podařilo sestavit dvě hodiny před koncem lhůty.[6] Vládu tvořil Likud, Židovský domov, Sjednocený judaismus Tóry, Kulanu a Šas.[8] V srpnu vláda schválila dvouletý rozpočet, který počítal s reformami zemědělství, snížením dovozních cel, deregulací procesu schvalování staveb a reformami ve finančním sektoru.[10][12] Vláda byla nakonec nucena odstranit některé klíčové zemědělské reformy.[15] Dne 20. října 2015 na 37. sionistickém kongresu Netanjahu svalil vinu za holokaust na palestinského jeruzalémského muftího (sunitského duchovního vůdce) Hadždže al-Husajního, který se v listopadu 1941 setkal s Adolfem Hitlerem.
_11.jpg) Za tento výrok si vysloužil kritiku historiků i politických představitelů z Izraele a Palestiny.[21] Profesor Meir Litvak z Telavivské univerzity jeho řeč prohlásil za lež, ostudu a hanbu. Podle Dana Michmana, vedoucí Institutu výzkumu holocaustu na Univerzitě Bar-Ilan a Yad Vashem, schůzka muftího s Hitlerem proběhla až po započetí Konečného řešení. Hlavní historik Yad Vashem, profesorka Dina Porat, prohlásila Netanyahuovy výroky za fakticky nesprávné. Muftí se s Hitlerem setkal až po klíčových událostech spouštějících masové vraždění židů. Opoziční vůdce Isaac Herzog obvinil Netanyahua ze "zkreslování historie". Podle profesorky Meiry Litvak z Telavivské univerzity idea vedoucí k holocaustu vznikla už v roce 1939.[113][114][115] Bývalý hlavní palestinský vyjednavač izraelsko-palestinských mírových rozhovorů Sáib Irikát obvinil Netanjahua, že "kvůli svojí nenávisti k Palestincům očistí Hitlera od viny na masakru 6 milionů židů".[113] Německá kancléřka Angela Merkelová zdůraznila německý podíl viny na holocaustu a varovala před odlišnými pohledy na historii.[116] 28. srpna 2017 Netanjahu ujistil, že již nikdy nedojde k vystěhování sídel v zemi Izrael: „Toto je dědictví našich otců, toto je naše země. Vrátili jsme se, abychom tu již zůstali.“.[117] Podobná prohlášení však již učinil i dříve.[118] V únoru 2018 Netanjahu kritizoval výroky polského premiéra Mateusze Morawieckého, který prohlásil, že se židovští pachatelé podíleli na genocidě Židů během holokaustu.[119] K dalšímu incidentu došlo v únoru 2019, když Netanjahu obvinil Poláky, že pomáhali německým nacistům vraždit Židy (nešlo však o polský národ jako celek, ale o jednotlivce spolupracující s okupujícími silami).[120] Páté funkční období Podrobnější informace naleznete v článku Vláda Benjamina Netanjahua a Binjamina Gance.
Dne 20. dubna 2020, měsíc po volbách, Netanjahu dosáhl dohody s Binjaminem Gancem o vytvoření vlády národní jednoty. Vláda složila přísahu 17. května. V důsledku pandemie covidu-19 a Netanjahuova trestního stíhání vypukly proti Netanjahuovi protesty, které skončily poté, co Kneset schválil nová proticovidová opatření.[121] K březnu 2021 měl Izrael největší proočkovanost na světě.[122] Mezi 6. a 21. květnem 2021 došlo ke střetům mezi Izraelem a Hamásem,[123] které si vyžádaly smrt 256 Palestinců[124] a 13 Izraelců.[125] Vůdce aliance Jamina Naftali Bennett po ukončení konfliktu oznámil, že se dohodl s vůdcem opozice Ja'irem Lapidem na vytvoření rotační vlády, která by sesadila dosavadní vládu. Dne 13. června Bennett a Lapid vytvořili koaliční vládu,[126] čímž skončilo Netanjahuovo dvanáctileté působení ve funkci premiéra.[127] Potřetí vůdcem opozice (2021–2022)Po skončení svého druhého premiérského mandátu se Netanjahu potřetí stal vůdcem opozice. Ve volbách získal Likud 30 mandátů a stal se tak největší stranou v Knesetu.[128] Opozice vedl až do voleb v roce 2022, po kterých se mu podařilo sestavit vládu.[129] Potřetí předsedou vlády (2022–současnost)Šesté funkční období Podrobnější informace naleznete v článcích Šestá vláda Benjamina Netanjahua a Válečná vláda Izraele. Související informace naleznete také v článku Válka Izraele s Hamásem. Po volbách v roce 2022 Netanjahu vytvořil vládu s dalšími pravicovými a krajně pravicovými stranami.[129] Své šesté funkční období oficiálně zahájil 29. prosince 2022.[130] .jpg) .jpg) Poté, co stanul v čele Izraele po volbách do Knesetu 1. listopadu 2022, se Netanjahu snažil omezit pravomoci izraelského Nejvyššího soudu, který má jako jediná instituce v Izraeli dostatečnou moc kontrolovat jednání izraelské vlády. Podle zastánců reformy v Izraeli mají soudy příliš široké pravomoci. Kritici poukazovali, že by reforma měla negativní dopady na dělbu moci,[131] úřad generálního prokurátora,[132][133] hospodářství,[134][135] veřejné zdraví,[136][137] ženy a menšiny,[136][137] práva zaměstnanců,[138] vědecký výzkum,[139] sílu izraelské demokracie[140] a zahraniční vztahy.[141] Po týdnech protestů, k nimž se přidala řada armádních rezervistů, vystoupil 25. března ministr obrany Jo'av Galant proti reformě a vyzval k zastavení legislativního procesu „v zájmu bezpečnosti Izraele“.[142][143] Následující den Netanjahu oznámil svůj záměr odvolat Galanta z funkce, což vyvolalo další protesty. Kvůli neutuchajícím protestům Netanjahu souhlasil s odložením reformy o měsíc.[144] Počátkem roku 2024 nejvyšší soud zrušil klíčovou část kontroverzní justiční reformy. Verdikt se týkal zákona schváleného v červenci 2023, který soudcům brání zrušit vládní rozhodnutí. Soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že nový zákon představuje „závažnou a bezprecedentní újmu pro základní charakteristiky státu Izrael jako demokratické země“.[145] V únoru 2023 schválila vláda legalizaci devíti outpostů na Západním břehu Jordánu,[146] který je mezinárodním společenstvím považován za součást vznikajícího státu Palestina.[147] Kontrolu nad výstavbou převzal ministr financí Becal'el Smotrič. Izraelské mírové skupiny tento krok odsoudily jako de iure anexi okupovaných území.[148] V březnu vláda zrušila zákon z roku 2005, podle kterého byly v rámci izraelského stažení z Pásma Gazy zrušeny čtyři osady, Chomeš, Sa-Nur, Ganim a Kadim.[149] V červnu 2023 vláda zkrátila proces schvalování výstavby osad, čímž změnila systém fungující posledních 27 let.[150] V prvních šesti měsících se v osadách postavilo 13 000 bytových jednotek, což je téměř třikrát více než za rok 2022.[151] V rámci ruské invaze na Ukrajinu Izrael odmítl poslat Ukrajině zbraně. V červnu 2023 Netanjahu prohlásil: „Obáváme se, že systémy, které bychom poskytli Ukrajině, by se mohly dostat do íránských rukou a mohly by být zpětně zkonstruovány“.[152] Dne 9. října 2023 se mělo uskutečnit společné jednání vlád Česka a Izraele a Netanjahu se při té příležitosti měl setkat s českým premiérem Petrem Fialou.[153] Kvůli útoku Hamásu na Izrael dne 7. října 2023 bylo společné jednání v Praze zrušeno.[154] Po útocích Hamásu Netanjahu pohrozil, že promění Pásmo Gazy v trosky a vyzval Palestince k opuštění města Gazy, které nazval „městem zla“.[155] Podlě některých analytiků nese za situaci zodpovědnost Netanjahu a jeho vládní politika.[156][157] Netanjahu nařídil v reakci na útoky Hamásu letecké údery a zavedení totální blokády Pásma Gazy.[158] Poté, co vůdce opozice Ja'ir Lapid vyzval Netanjahua, aby odložil „naše rozpory a vytvořil mimořádnou, úzkou a profesionální vládu“,[159] Netanjahu vyzval opoziční strany Ješ atid a Státní tábor, aby vstoupily do válečné vlády.[160] Vláda byla kritizována za neschopnost předvídat útok a lidé žádali o její rezignaci.[161] Průzkum z roku 2023 ukázal, že 56 % Izraelců se domnívá, že Netanjahu musí po válce odstoupit.[162][163] Dne 28. října byl Netanjahu obviněn z používání „nebezpečné rétoriky“, když přirovnal Hamás k Amálekovi a prohlásil: „Musíte si pamatovat, co vám Amálek udělal, říká naše svatá Bible. A my si to pamatujeme.“[164] O den později Netanjahu obvinil z útoku šéfy izraelských tajných služeb; příspěvek byl kvůli kritice smazán.[165] Dne 11. listopadu odmítl výzvy k příměří a varoval, že Izrael se „v případě potřeby postaví pevně proti světu“. Uvedl, že Izraelské obranné síly zůstanou v Pásmu Gazy „tak dlouho, jak bude nutné“, a Izrael zabrání Palestinské autonomii v návratu do Pásma Gazy.[166] Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan označil Izrael za „teroristický stát“ a Netanjahua nazval válečným zločincem.[167] Netanjahu označil obvinění, že Izrael porušuje mezinárodní právo, za „nesmysl“ a palestinské civilní oběti za „nešťastné vedlejší škody“.[168] Dne 5. prosince 2023 čelil kritice během setkání s propuštěnými izraelskými rukojmími, když ho jeden z nich obvinil, že staví politiku „nad návrat unesených“.[169] V prosinci 2023 Netanjahu řekl, že Izrael bude podporovat „dobrovolnou migraci“ Palestinců z Gazy.[170] V lednu 2024 prohlásil, že odmítá vznik palestinského státu, a po skončení války zůstanou všechna palestinská území pod izraelskou okupací.[171] Izraelská média v dubnu 2024 zveřejnila informaci, že vlády Spojených států a Izraele spolupracovaly ve snaze zabránit Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu (ICC), který stíhá jednotlivce za zločiny proti lidskosti, genocidu a válečné zločiny, aby vydal zatykač na Netanjahua a další členy izraelské vlády kvůli počínání izraelské armády během války Izraele s Hamásem na území Pásma Gazy. Netanjahu prohlásil, že izraelská vláda bude zatykač ignorovat.[172] Dne 20. května 2024 oznámil vrchní prokurátor Mezinárodního trestního soudu Karim Khan svůj záměr požádat o vydání zatykače na premiéra Izraele Benjamina Netanjahua a ministra obrany Jo'ava Galanta, které podezřívá z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, mimo jiné z využívání hladovění civilistů jako způsobu vedení války a z cílených útoků na civilisty.[173] Dne 24. července, v době rozsáhlých protestů, Netanjahu vystoupil na společném zasedání Kongresu Spojených států, aby požádal o vojenskou podporu.[174] Protestující označil za „užitečné idioty“ a slíbil „totální vítězství“ v Pásmu Gazy.[175] Téhož dne se setkal s bývalým prezidentem USA Donaldem Trumpem. Během setkání Netanjahu kritizoval viceprezidentku Kamalu Harrisovou, za její slib, že „nebude mlčet“ o zvěrstvech v Pásmu Gazy.[176] Plán na uspořádání po válce proti Hamásu V únoru 2024 informoval server The Times of Israel o Netanjahuově plánu, podle kterého by si Izrael udržoval bezpečnostní kontrolu nad veškerým územím západně od řeky Jordán, tedy včetně okupovaného Západního břehu a Pásma Gazy. V pásmu Gazy by měla vzniknout jakási civilní samospráva prostřednictvím nespecifikovaných "nezávislých palestinských zástupců". Silnou skepsi vůči plánu vyjádřili analytici, neboť je pravděpodobné, že lídři palestinské komunity, kteří by otevřeně a jednostranně spolupracovat s Izraelem by rychle ztratili legitimitu a jejich životy by mohly být ohroženy. Návrh jednoznačně odmítli jako de facto novou okupaci Gazy zástupci palestinské autonomie.[177] Ohledně poválečného uspořádání pásma Gázy bylo vyřčeno mnoho názorů a teorií. Vyšetřování pro podezření z korupceBenjamin Netanjahu i jeho třetí žena Sára byli v průběhu politikovy kariéry několikrát obviněni z korupce a majetkové trestné činnosti:
Benjamin Netanjahu v televizním prohlášení k jeho obvinění z korupce z února 2018
Soukromý životVelmi ovlivněn smrtí nejstaršího bratra Joniho (padl jako velitel operace Entebbe, při které došlo k osvobození izraelských rukojmí letu společnosti Air France v Ugandě) inicioval uspořádání dvou mezinárodních konferencí o boji proti mezinárodnímu terorismu, které se konaly roku 1979 v Jeruzalémě a 1984 ve Washingtonu.[33] Napsal rovněž několik knih, včetně dvou o terorismu. Netanjahův mladší bratr Ido je rentgenolog a spisovatel. Všichni tři bratři sloužili u Sajeret Matkal. Byl třikrát ženatý a má tři děti.[188] S první ženou Miriam Weizmanovou, se kterou má dceru Nou, se seznámil při práci v Bostonu.[41] Jeho druhou ženou, se kterou se oženil v roce 1982, byla Fleur Cates, která konvertovala k judaismu (měla pouze židovského otce).[41] Od roku 1991 žije se svou třetí ženou, psycholožkou Sárou, rozenou Ben-Arci, se kterou má syny Ja'ira a Avnera.[41] Knihy a článkyKnihy:
Články: OdkazyReferenceV tomto článku byl použit překlad textu z článku Benjamin Netanyahu na anglické Wikipedii.
Související články
Externí odkazy
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
.jpg)
