Třída Lütjens

Třída Lütjens / Typ 103
	Mölders (D 186)
Obecné informace
Uživatel	Německé námořnictvo
Typ	torpédoborec
Lodě	3
Osud	vyřazeny
Předchůdce	třída Hamburg
Technické údaje
Výtlak	3277 t (standardní); 4717 t (plný)
Délka	134,4 m (max.)
Šířka	14,4 m
Ponor	4,5 m
Pohon	4 kotle, 2 parní turbíny; 2 lodní šrouby
Rychlost	36 uzlů
Dosah	4500 nám. mil při 20 uzlech
Posádka	333
Výzbroj	2× 127mm kanón (2×1); 1× Tartar (40 střel); 8× ASROC (1×8); 6× 324mm torpédomet (2×3)
Radar	SPS-52, SPS-40, SPS-10, 2× SPG-51, SPG-53
Sonar	SQS-23
Ostatní	WLR-6 ECM, SATIR I CCS

Třída Lütjens (či též typ 103) byla třída raketových torpédoborců německého námořnictva. Jednalo se o derivát americké třídy Charles F. Adams. Postaveny byly tři jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1969–2003. Jsou to poslední postavené německé torpédoborce. Ve službě je nahradily nové lodě třídy Sachsen, které sice mají výrazně větší výtlak, ale jsou Německem klasifikovány jako fregaty. Torpédoborec Mölders byl zachován jako muzejní loď.

Stavba

Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy. Stavbu zajistila americká loděnice Bath Iron Works. Torpédoborce byly do služby přijaty v letech 1969–1970.^[1]

Jednotky třídy Lütjens:^[1]

Jméno	Založení kýlu	Spuštěna	Vstup do služby	Status
Lütjens (D 185)	1966	11. srpna 1967	22. března 1969	Vyřazen 2003.
Mölders (D 186)	1966	13. dubna 1968	20. září 1969	Vyřazen 2003. Muzejní loď ve Wilhelmshavenu.
Rommel (D 187)	1967	1. února 1969	2. května 1970	Vyřazen 1999.

Konstrukce

Elektronické vybavení zahrnovalo bojový řídící systém SATIR I, radarové systémy SPS-52, SPS-40, SPS-10, SPG-51 (2×), SPG-53, sonar SQS-23 a systém elektronického boje WLR-6. Hlavňovou výzbroj tvořily dva 127mm/54 kanóny Mk.42 v dělových věžích na přídi a na zádi. Mezi komíny bylo umístěno osminásobné vypouštěcí zařízení raketových torpéd ASROC. Na zádi bylo umístěno jednoduché vypouštěcí zařízení Mk.13, ze kterého byly odpalovány protiletadlové řízené střely RIM-24B Tartar. Protiponorkovou výzbroj doplňovaly dva trojité 324mm protiponorkové torpédomety. Pohonný systém tvořily čtyři kotle Combustion Engineering a dvě sady turbín General Electric o výkonu 70 000 hp. Nejvyšší rychlost dosahovala 36 uzlů. Dosah byl 4500 námořních mil při rychlosti 20 uzlů.^[1]

Modifikace

V letech 1977–1980 torpédoborce prodělaly modernizaci na standard typ 103A. Hlavní změnou byla náhrada zastaralého kompletu Tartar výkonnějším Standard SM-1MR. Střel bylo i nadále neseno 40 kusů.^[1]

V letech 1983–1986 torpédoborce prodělaly modernizaci na standard typ 103B. Upravené odpalovací zařízení střel Standard nyní mohlo vypouštět i protilodní střely Boeing Harpoon. Obvyklou zásobu munice představovalo 36 střel SM-1MR a čtyři střely Harpoon. Upraveno bylo rovněž složení elektroniky. Radary SPG-51, sonar SQS-23 a systém WLR-6 byly demontovány. Nahradily je radary SPG-51C (2×), sonar DSQS-21B, systém elektronického boje FL-1800S a dva vrhače klamných cílů SRBOC.^[1]

V 90. letech střelecký radar SPG-53 nahradil typ SPG-60 a víceúčelový vyhledávací radar SPQ-9. Obranu posílily vlečené protitorpédové klamné cíle SLQ-25 Nixie. Sestavu výzbroje naopak rozšířily dva systémy blízké obrany RIM-116A RAM a dva 20mm kanóny.^[1]

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g LÜTJENS missile destroyers (1969 - 1970) [online]. Navypedia.org [cit. 2022-01-19]. Dostupné online. (anglicky)

Literatura

PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Třída Lütjens na Wikimedia Commons

[ref1-1] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g LÜTJENS missile destroyers (1969 - 1970) [online]. Navypedia.org [cit. 2022-01-19]. Dostupné online. (anglicky)

[1]