|
Team Lotus
Team Lotus byl závodní tým britského výrobce sportovních vozů Lotus působící v letech 1954–1994 v mnoha automobilových kategoriích včetně Formule 1, Formule 2 nebo IndyCar. I několik let od svého posledního závodu zůstává Lotus jedním z nejúspěšnějších závodních týmů všech dob se sedmi tituly mistra světa konstruktérů, šesti mistra světa jezdců Formule 1 a šesti vítězstvími v 500 mil Indianapolis. Pod vedením zakladatele a designéra Colina Chapmana představoval Lotus jednoho z největších inovátorů v oblasti techniky i obchodu. Jméno Team Lotus se do Formule 1 vrátilo v 2010, jako tým Tonyho Fernandese s plným názvem Lotus Racing v roce 2010 a Team Lotus v roce 2011. V roce 2011 se pak vrátila i pro Lotus typická barevná kombinace černé a zlaté, když výrobce aut Lotus Cars sponzoroval tým Renault pod novým jménem Lotus Renault F1. Ten se o rok později přejmenoval na Lotus F1. 50. léta – počátky LotusuV roce 1952 založil technik a závodník Colin Chapman v Hornsey společnost Lotus Engineering . Ta se setkala s rychlým úspěchem se závodními modely Mk II a Mk IV. O rok později k Lotus Engineering přibyla společnost Lotus Cars, aby se z nich v roce 1954 oddělil ještě závodní tým pod jménem Team Lotus, který s dalším modelem Mk VIII dokázal už od počátku sbírat úspěchy.[1]  Lotus se zatím zaměřoval na trial (jízdy zručnosti v terénu), kterému se sám Chapman věnoval ještě před založení společnosti.[2] Chapman však mířil výš a tak počínaje rokem 1956 se Lotus začíná věnovat i formulovému závodění, kdy se ve Velké Británii účastní závodů Formuli 2 s modelem Lotus Eleven. Ten byl prodáván jako stavebnice k dotvoření pro jednotlivé jezdce a týmy.[1] Stejný model vyhrál v roce 1956 i třídu v závodě série Le Mans.[2]  Další rok představil Lotus další verzi svého závodního auta – Lotus 12. Jako piloti se v Lotusu představil Cliff Allison a Reg Bicknell. Allison ve voze Lotus 12 vyhrál International Trophy v Silverstone v kategorii Formule 2.[3] S motorem Coventry Climax zvětšeným na 2,2 litrů se Chapman rozhodl pro vstup na závody Formule 1 v Grand Prix v Monaku v roce 1958 s jezdeckým párem Graham Hill—Cliff Allison. Allison dojel do cíle na tehdy nebodovaném šestém místě.[4][5] V této době ve Formuli 1 dosahovaly nejlepších výsledků vozy Cooper, které měly, na rozdíl od Lotusů, motory umístěné vpředu. Chapman se proto rozhodl přesunout více dozadu i motory svých vozů. Takto upravená verze Lotusu 12 – Lotus 18 přinesla Lotusu další úspěchy, v Grand Prix Monaka s ní Stirling Moss vybojoval vítězství pro tým Roba Walkera v letech 1960[6] a 1961.[1][7]  60. a 70. léta – velký úspěchJiž na začátku 60. let dosáhl Team Lotus i na první vítězství ve Formuli 1 jako tým, nejen jako konstruktér, když Velkou cenu USA 1961 vyhrál Innes Ireland s dalším modelem v pořadí Lotusem 21.[1] Současně se Lotus účastní i závodů Formule 2, 24 hodin Le Mans, 500 mil Indianapolis a dalších soutěží.[4] Lotus zažíval velké úspěchy i v prodeji sportovních aut, Lotusů Seven se vyrobilo a prodalo přes tisíc[8], úspěšný byl i Lotus Elite a v roce 1962 silniční Lotus Elan.[1] .jpg) Lotus 25 pilotovaný v roce 1963 Jimem Clarkem dojel hned třikrát na prvním místě v závodech Formule 1 a v závodě 500 mil Indianapolis vyjel druhé místo, když Lotus překvapil úspěchem malého auta s motorem vzadu.[pozn. 1][4] O rok později Clark získal hned sedm vítězství ve Formuli 1 a získal pro Lotus první titul mistra světa jako pilot i jako tým.[1] Také v Indianapolis se Lotusu nadále dařilo, v roce 1964 Clark vedl, ale odstoupil s poruchou brzd, v dalším závodě už ale Clark dovezl Lotus 38 až na první místo. Ve stejné době se však Chapman potýkal i s výraznou kritikou jeho vozů, které byly pro svou lehkou konstrukci označovány za příliš nebezpečné. V roce 1962 dokonce komisaři z tohoto důvodu odmítli umožnit Clarkovi odjet závod Le Mans ve voze Lotus 23.[4] V autech Lotusu se vážně zranilo nebo zabilo mnoho jezdců, včetně Stirlinga Mosse, Jima Clarka, Grahama Hilla, Jochena Rindt nebo Ronnie Petersona. Chapmanova auta však do motorsportu přinesla značný technický pokrok a jezdci tak nebezpečí brali jako cenu za úspěch.[4]Jeden z pilotů Lotusu, Dan Gurney o tomto problému řekl: „Jestli jsem si myslel, že tak, jak to dělal Lotus, to bylo dobré? No. Měli jsme několik selhání techniky. Ale v té době jsem si myslel, že to byla cena, kterou musíte zaplatit za to, že jste o hodně lepší“.[9]   Pro sezónu 1966 přinesla Formule 1 zvětšení objemu motorů, což Lotus zastihlo nepřipravený poté, co jejich dosavadní dodavatel motorů Coventry Climax nebyl schopný vyrobit nový třílitrový motor a následně použité motory H16 od British Racing Motors byly nespolehlivé. Pro rok 1967 tak Lotus přešel k motorům Ford-Cosworth DFV, navrženými dřívějším zaměstnancem Lotusu Keithem Duckworthem, zabudovaným do skořepiny Lotusů 49[4] a vrátil se ke ztracené formě hned v prvním závodě vítězstvím Jima Clarka[1], ale celkové prvenství se v tomto roce týmu získat nepodařilo. Hned v další sezóně však Lotus přišel o svého pilota Clarka, který se za volantem Lotusu 48 zabil při neoficiálním závodě Formule 2 v Hockenheimu.[1] Tento rok také přinesl křídla na autech Lotusu, když Chapman v Monaku přidal verzi 49 malé přední křídlo a zadní spoiler a vytvořil Lotus 49B, se kterým Graham Hill získal titul mistra světa. Současně Chapman přišel s další revolucí ve Formuli 1, když jako sponzora získal tabákovou společnost Gold Leaf a díky tomu nemalé finanční prostředky.[4] .JPG) V roce 1969 věnoval tým mnoho času experimentování s turbínovou pohonnou jednotkou a pohonem na všech čtyř kol, v obou případech neúspěšně.[4] Oproti tomu v roce 1970 přišel Lotus s revolučním autem Lotus 72 s výraznými postranními chladiči, speciálním odpružením a plochou podlahou.[1] I přes původní technické problémy se vůz podařilo vyladit a Jochen Rindt dominoval šampionátu, ale v Monze mu selhaly brzdy. V důsledku odmítnutí bezpečnostních pásů v rozkroku pro něj byla tato nehoda byla fatální.[10] I díky výkonu druhého pilota Lotusu, Emersona Fittipaldiho, zůstal Rindt na prvním místě šampionátu až do posledního závodu a k roku 2018 je zatím jediným pilotem Formule 1, který titul získal posmrtně.[11] Právě Fittipaldi pak získal titul mistra v roce 1972, v sezóně, kdy hlavní sponzor Lotusu Imperial Tobacco přišel s novým černo-zlatým zabarvením a značkou John Player Special (JPS). Fittipaldi se stal nejmladším mistrem světa ve Formuli 1 a zůstal jím až do roku 2005, kdy ho o tento rekord připravil Fernando Alonso.[12] Ještě v roce 1973 získal Lotus další, šestý titul mistra světa konstruktérů, než po aerodynamické stránce vynikající Lotus 72 zestárnul a následný model Lotus 76 byl zklamáním. Tým Lotus byl prvním týmem Formule 1, kterému se podařilo získat 50 vítězství v Grand Prix.[pozn. 2]  V Grand Prix USA 1976 se Lotusu poprvé v jeho historii ve Formuli 1 nepodařilo jedním vozem (Lotus 77) ani kvalifikovat do závodu, druhý vůz se kvalifikoval na 20. místě a po selhání techniky odstoupil ještě v prvním kole. Chapman se po tomto neúspěchu rozhodl spojit s Mariem Andrettim, který měl svými schopnostmi pomoci při dalších vývoji auta. A právě další vývojové stupně – Lotus 78 a Lotus 79 s velkým přísavným efektem – přinesli další velké úspěchy, když Mario Andretti získal v roce 1978 mistrovský titul. Lotus se následně pokusil jít ve vývoji přísavného efektu ještě dále s vozy Lotus 80 a Lotus 88, ale právě poslední jmenovaný model byl nakonec v roce 1981 zakázán pro použití "dvojitého šasí", které pomocí zdvojeného odpružení odporovalo pravidlům o minimální světlé výšce.[13] 80. léta – pád Lotusu V prosinci roku 1982 dostal Chapman infarkt a zemřel.[1] Tým Lotus převzal Peter Warr, ale několik dalších návrhů se ukázalo nefunkčními a v roce 1983 tak Lotus zaměstnal francouzského designéra Gérarda Ducarouge.[14] Ten během několika týdnů postavil Lotus 94T poháněný turbo motorem od Renaultu. V roce 1984 to přineslo třetí místo v celkovém pořadí jak týmu, tak pilotovi Eliu de Angelisovi, přestože nevyhrál jediný závod.[15] Pro sezónu 1985 přišel do týmu Ayrton Senna, který s Lotusem 97T dokázal vyhrál v Portugalsku a Belgii, a de Angelis přidal výhru v italské Imole. I přes to Lotus obsadil jen čtvrté místo v celkovém pořadí. O rok později se Lotus vrátil na třetí místo s dvěma výhrami Senny v Lotusu 98T. Třetí místo pak Lotus a Senna získali i v další sezóně s Lotusem 99T, tentokrát poháněným motorem Honda. Po odchodu Senny pro sezónu 1988 pak Lotus dále klesal v tabulkách. 90. léta – konec LotusuDalší verze Lotus-Honda 100T znovu nebyla příliš úspěšná a Ducarouge se v polovině roku 1989 rozhodl odejít. Lotus ho nahradil Frankem Derniem, současně nahradil Warra Rupertem Manwaringem a kvůli změně pravidel přešel k novému dodavateli motorů, společnosti Judd a jejímu motoru V8. Na konci sezóny pak od týmu odešli i jezdci Piquet a Nakadžima; novými jezdci se pro sezónu 1990 stali Derek Warwick a Martin Donnelly a Lotus znovu změnil i dodavatele motorů, když přesoupil k Lamborghini. Derniův Lotus 102 však nepřinesl výrazné zlepšení a Lotus získal celkem jen tři body zásluhou Warwicka. Donnelly navíc vážně havaroval v Jerezu a na konci sezóny ukončil spolupráci s Lotusem hlavní sponzor Camel.  Na konci roku 1990 se bývalí zaměstnanci Lotus Peter Collins a Peter Wright dohodli s rodinou Colina Chapmana na převzetí týmů a s novými jezdci Mikou Häkkinenem a Julianem Baileym vstoupili do sezóny 1991 s vylepšeným modelem 102B a návratem k motorům Judd.[16] Týmu se podařilo v San Marinu získat dvojité body, když Häkkinen dojel pátý a Bailey šestý. Pro další rok Lotus znovu změnil dodavatele motorů, když do Lotusu 107 namontoval HB V8 od Fordu. Tým se dostává do finančních potíží, ale ve výsledku dopadne v sezóně 1992 lépe než o rok dříve – páté místo, když Häkkinen získal 11 bodů a druhý pilot Johnny Herbert přidal další dva. V roce 1993 je Häkkinen, který odešel do McLarenu, nahrazen Alexem Zanardim a ten po nehodě v Belgii Pedrem Lamym. Celkem Lotus získal o bod méně než v předchozí sezóně, 12, a skončil šestý, tedy o jednu příčku níže. Dluhy týmu Lotus narůstaly a ten tak nebyl schopný dalšího vývoje a do další sezóny tak tým nastoupil znovu s Lotusem 107, tentokrát poháněným motory Honda. Nové auto, Lotus 109, bylo představeno až na pátém závodě sezóny ve Španělsku. Pro velké dluhy dva závody sezóny odjel i platící jezdec Philippe Adams. 12. září 1994 spadl Lotus do bankrotu, čestné prohlášení ukázalo, že dluží 12 milionů liber. Tým byl prodán Davidu Huntovi, bratrovi slavnějšího Jamese Hunta, a ten povolal jako jezdce Miku Sala. V prosinci ale byly další práce na novém autě Lotus 112 zastaveny. V únoru 1995 pak Hunt oznámil spojení s Pacific Racing a tým Lotus tak zanikl, jeho posledním závodem byla Grand Prix Austrálie 1994. Po posledním závodě sezóny 1995 v Austrálii ukončil svou činnost i Pacific. 2010 – návrat jména Lotus Podrobnější informace naleznete v článcích Lotus F1 a Team Lotus (2010–2011).
Od bankrotu Lotusu v roce 1994 držel práva ke jménu Team Lotus David Hunt. Když v roce 2009 oznámila FIA plán omezených rozpočtů pro rok 2010, získal pro sebe práva ke jménu Litespeed s myšlenkou přihlásit se jako Team Lotus do tohoto ročníku Formule 1[17][18], ale Litespeed Team Lotus nebyl vybrán, když v červnu 2009 FIA představila seznam účastníků.[19] V září stejného roku se začaly objevovat zprávy, že malajsijská vláda plánuje podpořit Lotus při vstupu do Formule 1 pro rok 2010[20] za účelem podpory malajského výrobce aut Proton, který byl vlastníkem Lotus Cars. 15. září pak FIA potvrdila, že tým Lotus Racing podpořený malajskou vládou získal povolení pro účast v roce 2010.[21][22] Skupina Lotus (Group Lotus) ale později odvolala licenci k použití jména Lotus pro další sezóny v důsledku "zřejmého a vytrvalého porušení licence" týmem Lotus Racing.[23] O rok později, 24. září 2010, oznámil šéf Lotus Racing Tony Ferdandes, že získal práva ke jménu Team Lotus od Davida Hunta.[24] V prosinci 2010 pak Group Lotus ve spojení s Genii Capital jako nástupce Renault F1 představili Lotus Renault GP, který se měl účastnit sezóny 2011[25], čímž ve Formuli 1 působily dva týmy se jménem Lotus – Team Lotus Tonyho Fernandese a Lotus Renault pod hlavičkou Group Lotus. Rodina Colina Chapmana pak vydala prohlášení, ve kterém podpořila Group Lotus ve sporu o použití jména Lotus a dala přednost neexistenci jména "Team Lotus" ve Formuli 1.[26][27] V květnu 2011 pak soud rozhodl, že Tony Ferdnandes má právo na užití jména Team Lotus díky odkoupení práv od Davida Hunta, ale Group Lotus má právo užívat původní černo-zlaté zbarvení na monopostech Formule 1 a značku Lotus pro silniční vozy, čímž byla stvrzena účast dvou Lotusu v sezóně 2011.[28] Pro sezónu 2012 se Fernandesův Team Lotus přejmenovál na Caterham F1[29] poté, co koupil Caterham Cars a Lotus Renault GP se přejmenoval na Lotus F1.[30] Kompletní výsledky ve Formuli 1
OdkazyPoznámkyReference
Externí odkazy
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
